Odporúčte knihu !

[Willy]

ZÁVOD BÍLOU DIVOČINOU

Rád bych teď v zimním období obrátil vaši pozornost na pěknou knihu, která pojednává o jednom z největších závodů psích spřežení na světě.
Mně knihu nejprve půjčil kamarád Bobo, už jen jeho nadšený výraz byl zárukou dobrého čtení. Vzal jsem ji s sebou na letní tábor pro případ deštivých dnů. Když však deště pominuly, nezbylo mi, než ze zvědavosti knihu rychle dočíst. Dokonce jsem jeden večer s velkým úspěchem některé vybrané pasáže (včetně níže uvedené ukázky) předčítal ostatním. Hned se začal tvořit pořadník zájemců, kniha pak šla na táboře i po něm z ruky do ruky. No a mně potom nezbylo, než před vrácením knihy raději zajít do knihkupectví a koupit kamarádovi novou. Ani ta stará si však u mne doma v knihovně moc nepoležela. Stále se mezi mými známými objeví někdo, kdo "ZÁVOD BÍLOU DIVOČINOU" ještě nečetl !

Knihu Garryho Paulsena vydalo nakladatelství Pavel Mervart v roce 2003. Bohužel - koukal jsem, že je rozebraná a tak nezbývá, než se pídit někde po antikvariátech. Autor velice čtivě a hlavně vtipně vypráví svůj životní příběh o tom, jak se z obyčejného chlapíka odněkud z Minesoty stane účastník tak prestižního závodu jakým je aljašský Iditarod. Začínal se čtyřmi psy a starými saněmi. V zimě je používal ke svážení dřeva na topení do srubu a taky k loveckým vyjížďkám po okolí. Sám o tom říká: „Krása zasněžených lesů a nepopsatelná radost z pohybu v nich je příliš lákavá, než aby se dala ignorovat. A tak jsem čím dál častěji se psy vyrážel jen tak pro radost. Chtěl jsem být součástí lesa.“
Nebylo nic neobvyklého, když takový výlet trval tři a více dní. Na těchto cestách prožívá stále silnější souznění nejen s okolní přírodou, ale hlavně se svými psy. Čím více času s nimi tráví, tím více jim rozumí, až se v něm nakonec vzedme touha zkusit se spřežením i něco opravdu velkého. Cestu za svým snem si prošlapává dost drsným systémem pokusů a omylů.
A jedině díky jeho kuráži, vytrvalosti a optimismu sám nakonec stane na startu 1 875 km dlouhé trati, která vede z Anchorange do Nome. Během závodu se ze zelenáče odněkud z jihu postupně stává zkušený „musher“, kterému se nakonec podaří dosáhnout cíle. Četba je to strhující, o napínavé pasáže není nouze a ani milovník divočiny nepřijde zkrátka. Ale opravdu nejvíc se toho dozvíte o tažných psech a všech těch drsných podmínkách tam daleko na severu.

ILUSTRAČNÍ FOTO ZE ZÁVODU STAŽENÉ NĚKDE Z INTERNETU

... V létě jsem uskutečnil s velkým týmem svoji první vyjížďku. Její výsledek mne měl varovat. Rozhodl jsem se, že si uděláme delší okruh - zkusíme pětačtyřicet kilometrů. Nebyla to žádná zvláštní dálka, ale přece jen to mohla být dlouhá cesta, a tak mě napadlo, že bych si s sebou mohl vzít pár věcí. Naložil jsem tedy na vozík batoh, krabici psího žrádla, stan, smotanou plachtu, zimní bundu - kdyby se ochladilo, hrnce a pánev na vaření, malou sekeru, rámovou pilu, lucernu, půl litru paliva do ní a také velký vařič se dvěma hořáky. Vypadal jsem a chrastil jako velké železářství.
Chtěl jsem zapřáhnout celkem třináct psů. Lehkou tříkolku jsem přivázal ke stromu s pomocí silného provazu. Nejméně čtyřikrát jsem zkontroloval speciální uzel, který se dá rychle povolit. Psi byli jako pominutí. Cookie jsem zapřáhl do čela, a pak jsem připřáhl i ostatní. Psi štěkotem povzbuzovali jeden druhého, a než jsem zapřáhl desátého, nedalo se v tom rámusu skoro vydržet. Nakazil jsem se nedočkavostí a pospíchal, abych co nejdříve zapřáhl zbylé tři a my mohli vyrazit. Zbýval už jen jeden – Devil. Když jsem se po něm natáhl, chňapl po mně. Ukápla mi trocha krve, ale bylo jí méně než obvykle, takže jsem si pomyslel, že začínáme být přátelé. Když jsem ho zapřáhl, přešel jsem k tříkolce a postavil se do ní. Zamával jsem své manželce Ruth, která mě pozorovala ze dveří srubu, a škubnutím jsem povolil uzel, jímž jsme byli upoutáni ke stromu.

ILUSTRAČNÍ SNÍMEK - AUTOR DARREN TINDALE

Myslím, že během jízdy přes dvůr se kola tříkolky nedotkla země víc než dvakrát. Zatímco jsem vzadu povlával jako potrhaná fangle, dorazili jsme až na konec dvora k výjezdu, kde bylo třeba zahnout na silnici.
Psi zatáčku zvládli bez problémů. Tříkolka začala také zatáčet, jenom já jsem se zapomněl naklonit do vnitřního oblouku a vozík se převrátil. Podle mého odhadu se pak převrátil ještě nejmíň dvěstě- nebo třistakrát. Když se mi podařilo ohlédnout, zjistil jsem, že to za mnou vypadá jako by na silnici vybuchl obchod se smíšeným zbožím, a pokoušel jsem se rychle něčeho zachytit.
Ani nevím, jak se mi to podařilo. Zřejmě jsem za nic na světě nechtěl dopustit, abych psy ztratil, jako tenkrát při vyjížďce s kolem. A tak mě mé spřežení vláčelo vzhůru nohama na převráceném vozíku dál a dál.
Až po šesti kilometrech se mi podařilo obrátit vozík zpátky na kola. Mezitím se ale ulomilo držadlo, a tak jsem se neměl nic, čeho bych se držel, kromě ovládacích provazů. Ke všemu jsem byl skoro nahý, protože za tu chvíli, co mě psi táhli po zemi, jsem měl šaty na cáry. Za necelé dvě a půl hodiny jsme urazili skoro padesát kilometrů a po celou tu dobu jsem ani na chviličku nebyl pánem situace.
I při následujících vyjížďkách jsem si vždy odnesl kus dvorku na obličeji, na zadku, na zádech či na břiše. Spřežení mě vláčelo kilometr, dva, tři. Nejmíň osmkrát či desetkrát se mi psi zaběhli, a když jsem je hledal, nachodil jsem dvacet, třicet, jednou dokonce pětašedesát kilometrů. Vozík se pokaždé jízdě rozbil. Vypůjčil jsem si svářečku a prakticky každou noc ho spravoval. Každý farmář v okruhu šedesáti kilometrů mě už znal. Říkali mi „Ten bláznivej mizera, co si neumí udržet svý psy“!
Při jednom ze svých výjezdů jsem měl v kapse zápalky. Když jsme vyrazili a spřežení mě opět vleklo po zemi kolem dveří srubu, zápalky se vznítily. Zářil jsem jak meteorit a vykřikoval cosi o tom, že mi hoří kalhoty, zatímco Ruth se svíjela smíchy.
Myslel jsem, že chyba je někde ve mně, když jsem pokaždé už ze dvora vyjížděl napůl mrtvý. A pak jsem jednou uviděl záběry psího spřežení, které se v Kanadě připravovalo na Iditarod. Bylo v něm patnáct psů velikostí srovnatelných s mými. Táhli však auto. Celé auto! V něm seděli dva lidé a smáli se do kamery. I já v té době jezdil s patnácti psy, z nichž už sedm bylo v plné síle, ale s vozíkem vážícím nanejvýš pětapadesát kilo. Jejich stejný počet psů tahal něco, co vážilo víc než tunu. Tak proto se smáli, na rozdíl ode mne, který jsem měl při jízdě v obličeji spíš hrůzu.
Je to jasné, potřebuji nějaké staré auto, hlavně aby mu dobře fungovaly brzdy! ...

„Sakra, chlape, tohle je Iditarod!
Kdyby to bylo snadný, účastnil by se tohohle zatracenýho závodu úplně každej!“
Slova povzbuzení od jednoho z musherů.

NÁŠIVKA ZÁVODU IDITAROD, NA KTERÉ JE ZAZNAMENÁNA TRASA ZÁVODU
PRO KAŽDÉHO, KDO ZÁVOD DOKONČÍ JE PŘIPRAVENA ORIGINÁLNÍ PŘEZKA NA OPASEK

Pokud by vás zajímalo více o historii a i vlastním závodu, přečtěte si alespoň, co o něm říká wikpedie:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Iditarod

Zážitek z jízdy se psím spřežení je něco, co by si měl alespoň jednou v životě dopřát každý kluk nakažený dobrodružstvím.
Patrně si dovedete představit, jak jsem zajásal, když mi Sokol před pár lety prozradil, že má kamaráda, který má malé psí spřežení a nebyl by problém se svézt. Nemohl jsem se dočkat zimy. Když jsem konečně čekal v brdských lesích na zasněžené lesní křižovatce, měl jsem takřka "polární" horečku. Konečně přijelo auto a my jsme pomáhali vyložit saně a chystat psy. Trochu jsem byl zklamán, bylo to malé spřežení - jen tři psi. Projevil jsem obavy, že se při své váze asi moc nesvezu. Byl jsem ujištěn, že pořádný musher se stejně moc nevozí, ale do kopce běží za saněmi a po rovině se občas veze, ale jen vzadu ve stoje a to se ještě jednou nohou odráží jako na koloběžce. Teprve z kopce je chvíle na malý oddech.

MYSLÍM, ŽE TI PSI DOHROMADY NEVÁŽILI TOLIK CO JÁ :-)

Překvapilo mne, že jsem mohl na asi 3 km dlouhý okruh vyrazit se spřežením jen já sám. Psi trasu znali a mým úkolem vlastně bylo jen nepustit se saní. Když byli psi zapřaženi, jejich majitel mi nakonec na ruku navlékl pevnou smyčku provazu, který byl druhým koncem uvázán k saním. Dostalo se mi poslední informace: „Když náhodou upadneš, tak díky tomuhle provazu ti saně i se psy nikam neutečou. Sice se asi kousek svezeš po zemi, ale oni tě takhle moc daleko nepotáhnou!“ Asi chápete, že jsem rozhodně neměl v úmyslu zopakovat si Garryho dobrodružství.
A tak jsem během jízdy srdnatě se spřežením držel krok. Dokonce začal padat sníh a tak byla iluze severu dokonalá. Psi táhli jako diví. Byla to úžasná jízda, tedy možná spíš běh, ale ta romantika. Velkou satisfakcí za můj usilovný fyzický výkon bylo, že když jsem sjížděl z mírného kopečka, objevil se náhle v zatáčce tramp kráčející po stejné cestě. Hrdě jsem se na saních narovnal, upravil si kapuci s kožešinovým lemem, pobídl psy a míjejíce jeho překvapený obličej, jsem jen mužně zvolal „Ahoj!“
Asi mi budete věřit, že jsem se v tu chvíli cítil jako hlavní postava Londonova románu Bílý Den .

TAKHLE VYPADÁ OPRAVDOVÉ BLAHO

Foto: Zdeňka

[Willy]

NA SEVERNÍ TOČNU

ČLOVĚK CHCE VĚDĚT, UMĚT, POZNÁVAT …
PŘESTANE-LI PO TOM TOUŽIT, NENÍ HODEN JMÉNA ČLOVĚKA!
Fridtjof NANSEN

... naše severská dovolená pomalu končí, zbývají poslední dny.
Pomalu kráčím v šeru podpalubí. Do ucha se mi zařezává nepříjemný zvuk ledových ker, které se drtí o příď lodě. Někde pode mnou tiše přede motor a z horní paluby sem doléhá štěkot tažných psů. Postupně nahlížím do titěrných kajutek jednotlivých členů posádky. Všechno je tu malé, stále musím dávat pozor, abych se nepraštil do hlavy. Nakonec míjím kuchyni a vystupuji nahoru na palubu. Opírám se o zábradlí, vedle mne je upevněn červenobílý záchranný kruh s nápisem FRAM.

NA PALUBĚ

Tak jsem se konečně dočkal, další klukovský sen jen naplněn. Prohlídka jedné z nejznámějších lodí na světě stojí opravdu za to! Muzeum Framu je jednou z hlavních atrakcí města Oslo. Vše je na ní zachované tak, jak byla vybavena zhruba před sto lety. Jen ty zvuky v podpalubí jsou přehrávány z reproduktoru, aby zážitek byl co nejdokonalejší.

OBLÉ BOKY MĚLY ZABEZPEČIT, ABY FRAM NEMOHL BÝT SEVŘEN LEDEM

Také je tu možno seznámit se s tehdejším polárnickým vybavením. Jednoduchost a řemeslná dokonalost výrobků mne fascinuje, hlavním materiálem bylo hikorové dřevo, bambus, plátno, kůže, kovy a sklo. Tedy rozhodně ne žádné ultra lehké zázračné plasty, různé texy, kosmické kovy, či počítačová technika. Tady si dostatečně uvědomuji kolika dovednostmi, vědomostmi, energií a hlavně vůlí, oplývali tito odvážní muži. Se jmény jako je Nansen nebo Amunsden jsem se před pár lety setkal už i v polárním muzeu v Tromsö. Lidé si ty dva mezi sebou rádi pletou, snad i proto, že loď Fram dobře posloužila oběma.

U zrodu Framu však stál Dr. FRIDTJOF NANSEN. Tento vzdělaný, všestranný, sportovně založený muž začal svoji polární kariéru v Grónsku. V roce 1883 uskutečnil společně se třemi Nory a dvěma Laponci přechod napříč největším zamrzlým ostrovem na světě. Čtyřicet jedna dní postupovali na lyžích a za sebou táhli saně s veškerým svým vybavením. Jedním z účastníků byl i O. Sverdrup, který se pak později stal kapitánem lodi Fram. Po úspěšném návratu je doma vítali jako národní hrdiny. Polární kraje Nansenovy učarovaly a tak se do Grónska vrací a stráví s Inuity celou zimu. Z tohoto období pak napsal velmi dobrou etnografickou knihu „Život eskymáků“ (u nás ji v roce 1956 vydala Mladá fronta).
V roce 1890 přednáší v Oslu pro Zeměpisnou společnost o svých plánech. Je mu teď skoro třicet let, má za sebou bohaté zkušenosti a solidní přírodovědeckou přípravu. Pomalu nadchází čas pro získání finančních prostředků na odvážný výzkumný projekt. Chce zkonstruovat speciální loď, kterou by pak nechal zamrznout do mořského ledu někde u břehů severovýchodní Sibiře. Je přesvědčen, že by pak mohla s pomocí mořských proudů „driftovat“ ledem až do oblasti severního pólu. Předkládá svoje výpočty a návrhy nejen pro nejvhodnější trasu, ale i pro tvar lodě. Veškeré vybavení musí být dokonalé, každý detail je promyšlen, neboť plavba může trvat několika let. Celkem malá posádka bude během celé expedice provádět různá vědecká pozorování a měření.
Postupně pro tento nápad získává podporu jak odborníků tak i veřejnosti a hlavně mecenášů. Už o dva roky později je čtyřicet metrů dlouhá a deset metrů široká loď hotova. Je pokřtěna jménem FRAM – VPŘED. Přípravy vrcholí, třináctičlenná posádka je na palubě a 24.6.1893 Fram opouští norské břehy.

LODNÍ ŠROUB

Koncem září začíná moře u Novosibiřských ostrovů zamrzat. Každý den posádka zaznamenává veškeré meteorologické údaje, odebírá i vzorky ze dna moře a měří jeho hloubku. V říjnu do boku lodi narazily první ohromné kry a mírně ji nadzdvihly. Fram nápor bez poškození vydržel a posádka v kole každodenních povinností pomalu ztrácí své obavy o osud výpravy. Dny se pomalu vlečou v neskutečném tichu. Denně, pokud to počasí dovolí, zjišťují svojí polohu. Ukazuje se, že Fram se během zimy nepravidelně pohybuje západním směrem. Občas sice trochu na jih, ale vcelku spíše směřuje k severu.
Přešlo léto, vše probíhá v neměnném rytmu. S příchodem nové zimy Nansen s úzkostí pozoruje, že vítr a proudy unášejí jejich masu ledu spíše k západu, tedy stranou od vytčeného cíle. S blížícím se jarem dochází k rozhodnutí, že mají-li nějakým způsobem dosáhnout severního pólu, musí menší skupinka opustit loď a dopravit se k němu vlastními silami.

KUCHYNĚ V PODPALUBÍ FRAMU

A tak 14. 3. 1895 vyráží Nansen společně s Frederickem Johanssenem na jednu z nejodvážnějších cest v historii dobývání severu. Velký náklad potravin na tři měsíce a jiné důležité vybavení bylo naloženo na troje saně, které potáhnou psi. Od této chvíle je dvojice odkázána pouze na sebe. Zamrzlý Fram bude po neznámé trase pokračovat v driftování dál a nelze tedy počítat s jakoukoliv jeho pomocí. Proto s sebou vezou i dva kajaky, na kterých v případě otevřeného moře budou moci dosáhnout pevniny. Plán je celkem jednoduchý. Co nejrychleji překonat vzdálenost zhruba 650 kilometrů, která je dělí od pólu a pak se vydat zpět na jih k ostrovům Země Františka Josefa. Ze začátku dost snadná cesta se brzy změní v labyrint ledových bariér a zátarasů. Jejich překonávání vyžaduje mnoho energie a velmi zpomaluje postup.

TEHDEJŠÍ EXPEDIČNÍ VYBAVENÍ

Přesto pokračují dále. Začátkem dubna jsou teprve na 86º10´ severní šířky. Tak vysoko na sever se před nimi ještě nikdo nedostal, ale i tak jim k cíli zbývá ještě 400 kilometrů. To je nad jejich síly, zklamáni se vydávají na zpáteční cestu, dřív než bude pozdě.
Cesta zpět je ještě obtížnější. Jarní tání způsobilo v ledovcích obrovské trhliny. Pokud je hladina trhlin pokrytá jen tenkým ledem, musí je pracně obcházet, jen někdy mohou použít kajaky. Pomalu jim dochází zásoby, jak pro sebe, tak i pro psy. Postupně jsou nuceni zbavovat se svých věrných pomocníků a jejich maso poslouží jako potrava. Občas se jim podaří ulovit tuleně. Na konci srpna konečně dosahují volného moře. Oba kajaky svazují dohromady, na vzniklý katamarán naloží veškeré zbývající vybavení včetně saní. S pomocí improvizované plachty vyráží k jihu. Jejich podivné plavidlo pohání jen mírný větřík. Pak je na delší dobu pohlcuje mlha a když se náhle rozplyne, objevuje se před nimi nejsevernější ostrov Země Františka Josefa.

NANSEN A JOHANSSEN PŘEKONÁVAJÍ LEDOVÉ PŘEKÁŽKY

Konečně poprvé po dvou letech vystupují na pevnou zem. Podél ostrovů pak stále směřují dolů na jih. V září se začínají objevovat první příznaky končícího léta. Nansen s Johanssenem, ač neradi, začínají s přípravou na přezimování. Jen s primitivními prostředky si postaví malou kamennou chýši pokrytou mrožími kůžemi. Naštěstí je zde hodně polárních medvědů a tak si na dlouhou polární noc připraví dostatečnou zásobu masa a tuku. Někdy v polovině října slunce definitivně zapadlo. Ve světle tukové lampy jen pomalu plynou dlouhé zimní měsíce. Podmínky jsou méně pohodlné, než tomu bylo na palubě Framu, avšak jaro zastihuje oba nezlomené na duchu. Už v polovině května vyráží opět na cestu. Plaví se dále podle ostrovů a pak doufají, že s trochou štěstí dorazí až na Špicberky. Tam je velká šance potkat nějakou velrybářskou loď.

OPLACHTĚNÝ KATAMARÁN VYROBENÝ ZE DVOU KAJAKŮ

V polovině června, ještě dříve než definitivně opouštějí bezpečí ostrovů se k nim nakloní štěstěna. Při jednom z vylodění na břeh se potkávají s anglickým polárním badatelem F. Jacksonem, který zde se svojí výpravou přezimoval. Vzájemné překvapení, ale i radost všech nezná mezí. Neuvěřitelná cesta dvou odvážných Norů se pomalu končí.
Nansen dokonale zúročil svoje zkušenosti získané od Grónských eskymáků. Prakticky se během celého jejich osamělého putování živili hlavně medvědím masem. Nejen že přežili ve velmi obtížných přírodních podmínkách, ale dokonce ještě přibrali na váze. Ani ne po měsíci připlouvá do Země Františka Josefa britská loď se zásobami a ta oba polárníky dopravuje zpět na jih.
Někdy v téže době se Fram uvolňuje z tříletého sevření ledu a také se vydává domů. K setkání celé posádky Framu dochází 25.8 1896 v městečku Tromsö. Odtud už se společně vracejí zpět domů.
Nansen může být spokojen. Přestože společně s posádkou lodi Fram nedosáhli severního pólu, významně posunuli o velký kus vědecké poznání Arktidy a zase o trochu více pootevřeli její brány pro další objevitele. Jen pro představu - Roaldu Amundsenovi je v té době 24 let.

Nansen o vlastní cestě Severním ledovým oceánem napsal velmi obsáhlou knihu s názvem NA SEVERNÍ TOČNU. Kniha, tedy dva tlusté svazky plné dokumentárních fotografií a pěkných ilustrací, je navíc doplněna i několika Nansenovými akvarelovými skicami. Její český překlad u nás vyšel už v roce 1897!!! v nakladatelství J. Otto. Obávám se, že ji asi budete špatně shánět. Sám jsem ji získal náhodou před dvaceti lety a teď vlastně konstatuji, že je to nejstarší kniha v naší knihovně. Chcete-li si přečíst přeci jen trochu víc, doporučuji vaší pozornosti knihu KDE KONČÍ ZEMĚ (Albatros 1980). Jako ukázku jsem z Nansenovy knihy vybral jednu z dramatických událostí, která se jim s Johanssenem stala během jejich osamělého putování.

FOTOGRAFIE NANSENA PO SETKÁNÍ S BADATELEM JACKSONEM

… navečer jsme přistáli u okraje velké ledové kry. Chtěli jsme se trochu protáhnout, nohy jsme měli od celodenního sezení v kajacích celé zdřevěnělé. Abychom zjistili co nás čeká, vystoupili jsme na nedaleký ledový pahorek. Rozhlíželi se do dáli, když tu náhle Johanssen vykřikl:
„Pozor! Támhle se ženou naše kajaky!“
Běželi jsme rychle dolů. Byly již kus od břehu. Lano, kterým byly upevněny se asi povolilo. Vítr vál od ledu a dobře se opíral o spojené kajaky a ráhnoví.
„Tu máte moje hodinky!“ pravil jsem k Johanssenovi a co možno nejrychleji jsem se zbavoval některých kusů oděvu, abych snáze plaval. Odložit všechno jsem se neodvážil, obával jsem se křeče. Skočil jsem do vody a ta byla studená jako led. Byla to těžká práce plavat v šatech. Kajaky byly hnány dál a já se obával, že mizí rychleji, než jsem mohl plavat. Zdálo se, že je nedohoním. Ale přede mnou odplouval všechen náš majetek, veškerá naděje! Bylo asi jedno, zda dostanu křeč a utopím se nebo vrátím-li se zpět bez kajaků. A tak jsem se donutil k nadlidskému výkonu. Když už jsem byl opravdu unaven, obrátil jsem se na chvíli a ploval na zádech. Spatřil jsem Johanssena, jak pln neklidu pobíhá po břehu. Neměl pokoje a bylo mu asi hrozně. Byl si vědom, že není moc naděje, že kajaků dosáhnu. Chtěl mi nějak pomoci, ale co by se na věci změnilo, kdyby také on skočil do vody. Později mi řekl, že to byly ty nejhroznější okamžiky, které kdy prožil.
Neměl jsem však čas dlouho odpočívat, vzmužil jsem se a zdvojnásobil svoje plavecké úsilí. Poznenáhlu jsem začal cítit, že mi údy tuhnou a že v nich ztrácím veškerý cit. Tušil jsem, že s nimi v krátké době nebudu už moci pohnout. Čluny teď už ale byly blízko. Plaval jsem tedy dále.
Konečně jsem měl možnost vztáhnout svou ruku na lyži, která byla uvázána napříč přes oba čluny. Pevně jsem se jí chopil a začal se soukat na kajak. Snažil jsem se z posledních sil dostat se nahoru, ale celé tělo bylo zimou tak ztuhlé, že jsem myslil, že je příliš pozdě. Nakonec se mi to přeci jen podařilo – byli jsme zachráněni.
Teď jsem seděl na palubě a byl zkřehlý zimou. Ovládání spojených kajaků jednou osobou není moc snadné. Uvědomoval jsem si však, že usilovným pádlováním se také zároveň udržím v teple. Pomalu jsem se blížil zpět ke kře. V tom jsem spatřil, jak kolem mne prolétávají dvě kachny - alky. Neměli jsme teď dostatek potravin a přišlo mi svůdné, dopřát si je k večeři. A tak jsem se zkřehlýma rukama rychle chopil ručnice a broky je skolil jednou ranou. Po chvíli se mi podařilo oba ptáky vylovit a za chvíli jsem připlul k okraji ledu. Johanssen ke mně přichvátal. Byl jsem důkladně vyčerpán a sotva jsem se vyškrabal na břeh. Nemohl jsem se udržet na nohou, zuby mi jektaly a celý jsem se třásl. Můj druh mi rychle pomáhal zbavit se mokrého oblečení a já na sebe pak navlékl těch pár posledních suchých věcí, co jsme ještě měli. Potom jsem zalezl do spacího pytle a Johanssen mne přikryl plachtou a vším, co bylo ještě možno nalézt. Teprve poznenáhlu se vracelo teplo do mého těla. V nohou jsem však neměl cit ještě dlouho potom. Chodidla byly jako rampouchy, protože jsem do vody skočil bos. Vyčerpáním jsem na dlouhou dobu tvrdě usnul. Teprve večeře sestávající se z horké polévky a masa alky mě posílila a udělala tečku za tímhle dobrodružstvím.

FOTO: Buck, Kamila, Warapa a polárnický internetový archiv

[Willy]

TROSEČNÍKEM Z VLASTNÍ VŮLE

Patrně si taky řeknete: „Proboha, co to je za cvoka, když někde vědomě ztroskotá!“ Ale vezměte to ryze prakticky, spousta naší bushcrafterské činnosti nakonec není nic jiného, nežli příprava pro případné ztroskotání. Ona totiž škola přežití neboli „survivalu“, jak se dnes zasvěceně říká, je vlastně velmi užitečnou zábavou. V případě mladého francouzského lékaře Alaina Bombarda však nešlo jen o nějakou vydařenou kratochvíli. Byla to promyšlená zkouška, jejíž výsledky mohly pomoci zachránit stovky lidských životů vydaných na pospas všem mořím a oceánům.

Kniha s příhodným názvem TROSEČNÍKEM Z VLASTNÍ VŮLE vyšla česky dvakrát. Autor v ní zaznamenává krok za krokem svojí přípravu a nakonec i svůj vlastní ojedinělý pokus.
Od mládí ho fascinovalo vše, co nějak souviselo s mořem. Za zmínku stojí i to, že byl jedním z těch, co přeplavali kanál La Manche. Sám ale říká, že hlavní pohnutkou jeho zájmu o trosečníky bylo, když se jako lékař snažil přivést k životu skupinu námořníků zachráněných u francouzského pobřeží. Smutný osud těchto mužů jej vedl k úvahám, jak takový tragediím v budoucnu zabránit. Začal pročítat různé záznamy o podobných námořních katastrofách. Rozebíral a systematicky třídil jednotlivá fakta a postupně si uvědomoval, jak málo se toho vlastně o možnostech záchrany trosečníků ví. Všechny ty informace a stále se objevující nové otázky jej nakonec dovedly až na půdu oceánografického muzea v Monaku, kde na toto téma zahájil svojí vědeckou práci.
Za největší ohrožení trosečníků považoval nedostatečný přísun potravin a zejména tekutin. Tvrdil oproti tehdejším názorům, že střídmým pitím menších dávek mořské vody se lze při životě zachovat déle, nežli dobrovolným žízněním. Dále tvrdil, že by se pitná voda dala získat lisováním nalovených ryb a hned také takový lis na ryby navrhl. Byl přesvědčen, že součástí vybavení záchranných člunů musí být rybářské potřeby (síť, háčky, vlasce, harpuny), též onen rybí lis a jemná síťka na sběr planktonu, který poslouží jako zdroj potřebných vitamínů.

Jeho výzkumy, laboratorní pokusy a teoretické výpočty však byly přijímány dost skepticky, ba mnohé kapacity je považovaly přímo za kacířské.
Odborné spory kolem nakonec logicky vyústily v odvážné rozhodnutí vydat se na oceán s tím, že veškerou stravu i pitnou vodu mu mělo poskytovat jedině moře. Dokáže tím svojí pravdu, přestože bude, dle tvrzení většiny, balancovat na samé hraně života.
S pomocí sponzorů si obstaral nafukovací člun od firmy Zodiac a výstižně jej nazval Heretik - Kacíř. Nejprve proběhla asi čtrnáctidenní cvičná plavba s přítelem po Středozemním moři, během níž pili pouze mořskou vodu. Díky získaným zkušenostem pak konečně mohl vyplout sám na Atlantik.

Sám, jen s nejnutnějším trosečnickým vybavením, vyplul na podzim 1952 z Kanárských ostrovů západním směrem.

Po nekonečných šedesáti pěti dnech díky mořským proudům a s pomocí malé plachty přistál u amerického ostrova Barbados.

Během plavby neměl se světem žádné spojení a po celou dobu se živil výlučně plody moře. Zhubl o 25 kg, důkladná lékařská prohlídka objevila množství různých zdravotních nedostatků, ale většina z lidí vůbec nevěřila, že se dá něco takového dokázat.
Sám Bombard k tomu řekl: „Pro trosečníka je nejdůležitější dostatek vůle a hlavně víra ve šťastný konec.“

Teprve teď začal celý svět brát vážně jeho názory a návrhy.

Na závěr zase nějaké ukázky z knihy:
. . . Dnes mi bylo dvacet osm let a osud byl ke mně milostivý, přinesl mi dárek. Za člunem jsem vlekl udici s návnadou ze zbytku létající ryby, na kterou se znenadání vrhl velký pták. Byl to buřňák, který kolem mne už dlouho kroužil. Opatrně jsem ho táhl k sobě, protože jsem měl obavy, aby mi zobákem nepoškodil gumové plováky člunu. Jakmile se však ocitl na palubě, začal dávit. Nemohl se při tom tolik bránit a tak jsem mu po mírném odporu zakroutil krkem. Pravda, poprvé v životě jsem měl jíst syrového ptáka, ale může-li se jíst syrové maso mleté, proč ne zrovna ptačí? Doporučuji vřele těm, kdo uloví mořského ptáka, aby ho neoškubávali, ale stáhli mu kůži, neboť obsahuje množství tuku. Rozdělil jsem si ho na dvě půlky: jednu jsem si nechal pro dnešek a druhou vystavil slunci, aby se vysušila na zítřek. Ale marně jsem se těšil, že konečně sním něco bez rybí příchuti. Po této stránce jsem byl zklamán. Maso bylo výtečné, ale mělo příchuť „mořských plodů“.

. . . Delší dobu jsem pozoroval, že na mořské hladině zavládl podivný klid, jako když se na ni nalije olej. Přicházel déšť. Už dávno před tím jsem se připravil, vysvlékl a posadil na okraj člunu, abych konečně smyl s těla všechnu sůl. Čekal jsem se stanem rozprostřeným na kolenou a s velkým nafukovacím sedadlem, které mohlo pojmout sedmdesát litrů vody. Z dálky jsem slyšel známé šumění deště, voda dopadala na vodu, jako když se sype sůl. Dvacet dlouhých minut jsem čekal a pozoroval, jak se ke mně blíží nebeská mana. Ve chvíli, kdy mě oblak zasáhl, se strhl prudký vichr. Mrak postupoval jen zvolna. Pak mne zalil opravdový tropický liják a rychle naplnil stan, který se mi mezi koleny pod tíhou prohýbal. Ochutnal jsem první kapky nachytané vody. Fuj! Vylil jsem ji hned všechnu do moře, protože byla slaná od soli usazené na stanu. Jakmile jsem stan spláchl, připadala mi tekutina, i když byla odporně cítit gumou, jako vzácná lahůdka. S rozkoší jsem se celý umyl. Liják sice netrval dlouho, ale za to byl vydatný. Nejenže jsem se dostatečně napil, ale dal jsem si stranou i dobrých patnáct litrů vody. O nejbližší dny mám tedy postaráno, i kdybych nic neulovil a neměl co jíst, budu mít alespoň co pít. Po celých jednadvacet dní jsem kromě tekutiny z lisovaných ryb nevzal do úst kapku sladké vody. Dovedl jsem tedy vodu ocenit: vychutnával jsem lahodný pocit, který vyvolává tekutina procházející mezi rty. Má pokožka se udržela v dokonalém stavu. Moč zůstávala co do množství zápachu i barvy stále normální. To jasně dokazovalo, že trosečníci mohou žít bez sladké vody i jednadvacet dní ba možná i déle neboť bych pravděpodobně byl schopen pokračovat.

[Willy]

SÁM A SÁM


Už jste někdy vyrazili na víkendové toulání sami?
Ne?
Škoda, prožili by jste zvláštní zkušenost. Jen sama příprava akce, to je praktické ověření vašich schopností a co teprve vlastní cesta. Bez dobré znalosti map a notné dávky předvídavosti se to neobejde. Náhle zjistíte, v čem všem budete muset spoléhat jen na sebe. Poznáte, že to, co si venku běžně půjčujete od svých kamarádů, budete teď muset mít ve svém batohu. Nezapomeňte na nic ! - mapa, buzola, nůž, zápalky, lékárna, tábornické potřeby, zjištěná doprava. Hlavně ale někomu oznamte svůj časový plán a odkud a kam povedou vaše kroky.
Jen ten nejhuňatější vlk se odhodlá k takové cestě v zimním období - tohle je už vážně zálesácká maturita. Krajina je téměř bez lidí a denního světla je na cestování málo. Dřeva na oheň bude potřeba hodně neboť večer je dlouhý a chladný. Po celodenní námaze má člověk hlavu vyčištěnou od městského balastu. Tělo je plné živočišných vjemů a mysl může vzlétnout k vážnějším věcem života.

Inspirací pro takovouhle cestu může být kniha SÁM A SÁM , kterou napsal americký polární badatel admirál Richard Evelyn BYRD. Muž, který jako první přeletěl letadlem oba světové póly. Kniha vyšla v češtině nejméně pětkrát /buď v nakladatelství Práce nebo Mladá fronta/.

Je to vlastně výtah z Byrdova deníku, který si psal během antarktické zimy 1934 na Předsunuté základně. Strávil zde v naprosté osamělosti čtyři a půl měsíce svého života. Základna - malá dřevěná chata zakopaná pod úroveň sněhu a ledu, byla umístěna na 80° 08´ jižní šířky asi 100mil hluboko ve vnitrozemí na Rossově ledové bariéře.
Takhle blízko jižního pólu v této roční době ještě žádný člověk nepobýval. Zbytek výpravy se po vybudování Předsunuté základny stáhl zpět do hlavní stanice na pobřeží. Admirál osaměl a jeho hlavní činností teď bylo sledování počasí a polární záře. Nastala polární noc. V této době nebylo možné na ledové bariéře vůbec cestovat, protože tma bránila včasnému rozeznání trhlin v ledu a ani povětrnostní podmínky nedávaly člověku velkou šanci. Po celou dobu zde byly běžné mrazy kolem -50 stupňů a silné vichřice. Jediné spojení s ostatními polárníky probíhalo třikrát týdně s pomocí jednoduché vysílačky.

Pobyt v už tak náročném prostředí se ale nečekaně zkomplikoval. Šlo o nedokonalé spalování kamínek. Ohrožení života přicházelo plíživě a nenápadně formou přiotrávení kysličníkem uhelnatým. Byrd smrti unikl jen o vlas. Za svoji záchranu vděčí nezměrné odvaze a úsilí tří členů expedice. Ti pro něj na Předsunutou základnu vyrazili v opravdu nejbližším možném termínu.

Deník není jen soupisem běžných činností, kterými se zabýval. Podstatná část textu je velmi otevřenou výpovědí o stavu duše člověka žijícího v tak velikém odloučení uprostřed jednoho z nejdrsnějších koutů naší země.

„. . . můj deník se stal něčím víc, než jen záznamem, změnil se v prostředek, jak přemýšlet nahlas. Byl to příjemný způsob, jak vyplnit poslední hodinu dne.“

„. . .tady na předsunuté základně jsem učinil hrdinský pokus svoje zvyky změnit k lepšímu. Od začátku jsem si uvědomoval, že uspořádaný, harmonický denní režim je mou jedinou trvalou obranou proti mimořádným okolnostem, ve kterých jsem se ocitl. Snažil jsem se svoje dny naplnit činností, a přesto zároveň jsem usiloval o systematičnost – já ze všech smrtelníků ten nejnesystematičtější. Večer, než jsem sfoukl lampu, vypěstoval jsem si návyk probrat v duchu úkoly příštího dne. Kromě pravidelných činností, jako je evidování získání údajů z pozorování a měření či přípravy jídla, vypadal plán například takto. Hodinu pro kopání záchranného tunelu, půl hodiny na odstraňování návějí, hodinu na přerovnání plechovek s palivem, hodinu na vysekávání přihrádek pro knihy ve stěně potravinového tunelu a dvě hodiny na opravu zlomené příčky u příručních saní. Když nebylo dost času práce pokračovaly příští den. Bylo to úžasné, takhle si rozdělovat svůj čas. Jako vedoucí výpravy jsem žil v neustálém shonu a napětí. Musel jsem řešit spoustu neplánovaných a naprosto rozdílných věcí. Tady jsem se po dlouhé době mohl věnovat jen sobě a omezenému množství úkolů. Poskytovalo mi to mimořádný pocit vlády nad sebou samým a současně to dodávalo význam i té nejprostší činnosti.

„. . . ticho tohoto místa je skutečné a hmotné jako zvuk. Vlastně ještě skutečnější než občasné zapraskání ledové bariery. Zdá se, že se stává nedílnou součástí oné nepopsatelné jednotvárnosti, jako mráz a temnota a neúnavný tikot mých staničních hodin. Tato jednotvárnost naplňuje ovzduší svou nezměnitelností. Sedá se mnou u stolu a lehá si se mnou večer na lůžko. A žádná myšlenka se nezatoulá tak daleko, aby na ni nakonec tvrdě nenarazila. Je to bezčasí ve svém konečném významu. Moje nálada se nad ně často povznese, ale když pak odejde, začnu hladovět po změně - po pohledu na stromy, na skálu, na hrst země, po zvuku výstražné sirény v mlze, po čemkoli,co patří do světa pohybu a živých bytostí.“

„. . . dneska jsem si dal dvě rundy v kartách a při obou jsem bral celý bank. Senzace!“

„. . . zjišťuji také, že nemožnost rozhovoru mi ztěžuje myslet ve slovech. Někdy na procházce mluvím sám k sobě a naslouchám svým slovům, ale znějí dutě a cize. Dnes jsem například přemýšlel o mimořádných účincích nedostatku rozptýlení na můj zdejší způsob života, popsat to však nedokážu. Cítím pouze ten rozdíl mezi tímto životem a životem normálním, vidím ho svým duševním zrakem, ale jeho jemnosti nemohu uspokojivě vyjádřit slovy. Je to asi proto, že jsem se naučil žít hlouběji ve svém nitru. To co cítím, nepotřebuje už slovní formulaci, protože intuice smyslů je zcela přesná.“

„. . . dnes jsem se vydal na každodenní procházku při 52° pod nulou. Slunce už bylo za obzorem a všechno kromě několika žhavých uhlíků západu pohltila záplava temné modře, jakou jsem ještě nikdy neviděl. Zastavil jsem se a poslouchal ticho. Dech se mi hned u obličeje srážel a mísil se s vánkem jemnějším než šepot. Větrná korouhvička směřovala k jižní točně. Náhle se misky anemometru přestaly otáčet a zastavily se, jakoby se větřík zalknul mrazem. Teď mi obláček zmrzlého dechu visel nad hlavou. Den umíral a noc se rodila, ale v pokoji a míru. Nezměřitelné procesy a síly kosmu tu nacházely tichou harmonii. HARMONIE, to bylo to, co se rodilo z ticha - křehký rytmus, napětí dokonalé struny, hudba sfér. Stačilo zachytit ten rytmus, stát se na okamžik jeho součástí. V té chvíli jsem nepochyboval o jednotě člověka a vesmíru. Ten rytmus měl takový řád, takovou harmonii, takovou dokonalost, že jsem nabýval přesvědčení, že nemůže jít o slepou náhodu - že v tomto celku musí být účel a že člověk je tohoto celku nedílnou součástí, a ne náhodným výhonkem. Byl to pocit, který překonával rozum, který zasahoval jádro lidského zoufalství a shledával je zbytečným. Vesmír je kosmický řád, ne chaos, člověk je plnoprávnou složkou tohoto řádu stejně jako noc a den.

... měl jsem ve zvyku jít se každý den na hodinku dvě projít. Byla to příjemná změna a další forma tělesného cvičení, abych se udržoval v dobré kondici. Chodil jsem na vycházku skoro za každého počasí. Kromě pohybu to byla vítaná chvíle pro uspořádání myšlenek. Vlastní chata byla zahrabána až po střechu. Nad ní trčel jen komín, anténa a meteorologické přístroje. Na sever a na jih od chaty jsem si vytyčil s pomocí bambusových hůlek stezku asi 100yardů dlouhou. Hůlky byly jistotou, že nezabloudím za špatné viditelnosti.
Dnes jsem byl jsem zrovna ve výborné náladě. V šeru jsem zaznamenal, že vítr trochu zvedal sníh a Ledová Bariéra byla dost temná, ale tím jsem se až tak nezatěžoval. Procházel jsem se v zamyšlení podél vyznačené trasy sem a tam asi půl hodiny; pak jsem se otočil a chtěl se vydat na zpáteční cestu. Po bambusových hůlkách však ani památky! Teď jsem si lámal hlavu, kterým směrem se dát, zdrtilo mě vědomí, že vůbec nemám představu, jak daleko jsem zašel a na jakou stranu jsem zamířil. Možná, že by mi pomohly moje stopy. Pátral jsem tedy po okolí baterkou; ale na ztvrdlých sněhových dunách nebyly žádné šlápoty vidět. Bylo to děsivé. Prvním impulsem bylo dát se do běhu. Potlačil jsem ho a začal střízlivě hodnotit své postavení.
Mohl jsem vycházet pouze z jediného faktu; vyndal jsem proto znovu baterku z kalhot, kde jsem ji chránil před zmrznutím, a vyryl jejím druhým koncem do sněhu šipku ve směru, odkud jsem přišel. Pamatoval jsem si také, že když jsem se vydával na cestu, podíval jsem se na větrnou korouhvičku a ta ukazovala, že fouká jižní vítr. Cítil jsem ho tedy na levé tváři a i teď jsem cítil vítr na své levé tváři; to ale nic neznamenalo. Vítr se přece mohl otočit a já jsem se podvědomě mohl otočit s ním. Byl jsem ztracen a dělalo se mi z toho špatně od žaludku.
Chtěl jsem především zabránit tomu, abych se ještě víc nevzdaloval od chaty, a udělal jsem si proto orientační bod. Patou boty jsem vykopal úlomky zledovatělého sněhu a navršil je na konci šipky na sebe jako sněhového mužíka asi osmnáct palců vysokého. Trvalo mi to drahnou chvíli. Narovnal jsem se a zkoumal oblohu. Objevil jsem dvě hvězdy, které byly v jedné přímce se směrem, kterým jsem šel, než jsem se zastavil. To byla šťastná náhoda, protože obloha byla předtím zatažená a mraky se rozestupovaly pouze na několika málo místech. Řečeno navigační terminologií, hvězdy mi poskytovaly pásmo a sněhový mužík směr. S očima upřenýma na hvězdy jsem se tedy vydal kupředu. Po stu krocích jsem se zastavil a posvítil jsem si kolem dokola baterkou; viděl jsem však pouze neporušenou Bariéru. Neodvažoval jsem se jít dál, protože jsem se bál, že bych svého mužíka ztratil. Vydal jsem se tedy zpátky, dívaje se přitom přes rameno na ony dvě hvězdy, abych mužíka neminul. Ušel jsem tak sto kroků, ale nikde kolem jsem ho neviděl. Na okamžik mi hrozilo, že úplně ztratím hlavu. Pak kužel světla z baterky objevil mužíka asi dvacet stop po mé levé ruce. Ten ubohý kopeček sněhu nezavdával moc příčin k radosti, ale aspoň mě chránil před pocitem, že se tady plácám jen tak nazdařbůh. Další výpad jsem posunul o třicet stupňů doleva. A stejně jako předtím, po stu krocích jsem neviděl nic.
Tak teď je s tebou konec, říkal jsem si. Polila mě hrůza. Bylo mi jasné, že bych se měl pustit od mužíka trochu dál, ale kdybych to udělal, nemusel jsem tu svou jedinou jistotu už nikdy najít. Jiná možnost však nezbývala, pakliže jsem tu nechtěl zmrznout, to jsem mohl být stejně dobře tisíc yardů od chaty jako pět set. Rozhodl jsem se proto přidat v témž směru ještě třicet kroků; napřed jsem ale nahrabal trochu sněhu na hromádku, abych si označil původní vzdálenost jednoho sta kroků. Při devětadvacátém kroku jsem zahlédl první bambusovou tyčku, necelých třicet stop ode mne. Měl jsem určitě stejnou radost, jako trosečník, který v dálce spatří spásnou plachtu.

Ilustrační fotografie poskytl internet

[Elév]

Tak som práve znova dočítal "Svet bez nás" od Alana Weismana. Doporučujem! Človek si fakt uvedomí, aký sme pre tento svet dôležitý

PS: ...zvlášť mám rád kapitolu o Białowieskom pralese.

[Elév]

Práve čítam "The Monkey Wrench Gang" od Eddwarda Abbeyho, rehocem sa tu nad tým ako hovado a mám sto chutí vyhodiť do luftu nejakú priehradu ... toto teda fakt doporučujem a keď už je to tu v nadpise tak aj "odporučujem"

[bobek]

Přiznám se bez bití, já a knížky nešlo celý život k sobě.
Povinnou školní četbu jsem opsal a za svůj život jsem přečetl asi 4 knihy.
Před měsícem jsem "našel" (zasvědcení ví) knihu od Ernesta Thompsona Setona : "DVA DIVOŠI"...
Těšil jsem se na každou chvíli strávenou nad touto knihou.
Hotovo. Jako kdybych tam byl , určitě znáte pocit jako-že jste to prožili sami...
Začnu více číst knížky...

[beaster]

Ked som bol na gymply tak sme chodili s kamosom cez prazdniny na 2 tyzdne do Jelenca na chatu Remitaz (je osamote v lese) a tu sme robili uplne presne co ty chalani s kniha Setona malovali sme si tvare ako indiani, davali rozne ozdoby na krk a odev, mali sme totem s nadhernou lebkou s hliny, v noci sme chodili spehovat a plazit sa co najblizsie k taboriskam inych ludi dole v osade pri jazere a potom presne tie tie hry ... jeden z nas schoval v lese srnku (zo suchecho sena vytvorenu) a porobil od nej az k chate rozne stopy a my sme ju najskor museli vystopovat a potom sme strielali s luky na terc co bol na nej Joj to su kraaaasne spomienky .... diki Bobek ze si mi ich ozivil

[Willy]

Práve čítam "The Monkey Wrench Gang" od Eddwarda Abbeyho, rehocem sa tu nad tým ako hovado a mám sto chutí vyhodiť do luftu nejakú priehradu ... toto teda fakt doporučujem a keď už je to tu v nadpise tak aj "odporučujem"

Kniha před mnoha lety kolovala mezi českými trampy a i já jsem se při čtení dobře bavil.
Pod názvem "GANG OBRANCOV ZEME" ji v roce 1994 vydalo nakladatelství Abies.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem až před pár lety zjistil, že do slovenštiny knihu přeložil můj kamarád a člen našeho Bushcraft-portálu - MODOK .

[Willy]

..."DVA DIVOŠI"... Těšil jsem se na každou chvíli strávenou nad touto knihou.
Hotovo. Jako kdybych tam byl , určitě znáte pocit jako-že jste to prožili sami...
Začnu více číst knížky...

Bobku, to je dost dobré rozhodnutí !
Závidím ti, ale zároveň i moc přeju, všechnu tu radost a potěšení z četby knih, které máš před sebou .

[mephitis]

Nicolas Vanier

Francouzský dobrodruh narozený v Senegalu, fanoušek J. Londona, polárník, musher a autor těžkých expedic v prostředí severské divočiny (Skandinávie, Aljaška, Yukon, Sibiř...).
Např. 8600km přejezd severu Kanady od Skagway do Quebecku se psím spřežením, přejezd Sibiře se psy, koňmi, sobi a na kánoích a jiné.

Kompletní výčet jeho cest v Aj :http://www.nicolasvanier.com/biographie/NicolasVaniersBiography.EN.pdf
životopis v češtině: http://www.csfd.cz/tvurce/18997-nicolas-vanier/

Ale také spisovatel a filmař. Kromě popisů svých expedic se věnuje i fikci a románům ovlivněných jeho životem (Severská divočina, psí spřežení atd.).
Jeho výborné filmy už tu byly na fóru zmíněny (Poslední traper, Vlk...),
http://www.bushcraft-portal.sk/forum/viewtopic.php?f=23&t=1427&p=35238&hilit=traper#p35238
http://www.bushcraft-portal.sk/forum/viewtopic.php?f=23&t=305&p=33941&hilit=vlk#p33941

ale já bych tu chtěl doporučit jeho dvoudílný knižní román:

Zpěv dalekého severu
I. Lovec snů II. Bílá bouře



Příběh indiánského lovce z kmene Nahanni (od věhlasné divoké kanadské řeky), který je donucen opustit svůj kmen. Od matky se dozvídá o svém otci, bělochovi, který ji opustil. Rozhodne se otce hledat a se svým psím spřežením přejíždí Skalisté hory a divoký kanadský sever hledat své kořeny. Přitom poznává jeho krásnou zemi, různé lidi a je svědkem postupu a vlivu bílých osadníků na Indiánský národ.

Pro mě krásný dobrodružný příběh z prostředí starého divokého severu Kanady.
Česky vyšlo v nakl. Alpress, edice Klokan v r. 2004

Ostatní česky vydané autorovy knihy: http://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/nicolas-vanier-2121

[osceola]

Čaute,

vedel by niekto nejakú dobrú knižku pre zelenáča ako som ja ? Nejakú dobrú príručku ale prosím v slovenskom/českom jazyku . Ale žiadne typu mladý svišť, vzorný pionier alebo Po lesných zátišiach s Paľkom . Dík.

myslím že je to skvelá kniha :

http://www.martinus.sk/?uItem=90801

[fatal_error]

Přiznám se bez bití, já a knížky nešlo celý život k sobě.
Povinnou školní četbu jsem opsal a za svůj život jsem přečetl asi 4 knihy.
Před měsícem jsem "našel" (zasvědcení ví) knihu od Ernesta Thompsona Setona : "DVA DIVOŠI"...
Těšil jsem se na každou chvíli strávenou nad touto knihou.
Hotovo. Jako kdybych tam byl , určitě znáte pocit jako-že jste to prožili sami...
Začnu více číst knížky...

Akoby si mna opisoval
Len ja som este stale tu knizku nenasiel..asi sa nanu mrknem

[osceola]

podobné spomienky mám z nášho fleku vo vojenskom priestore

Ked som bol na gymply tak sme chodili s kamosom cez prazdniny na 2 tyzdne do Jelenca na chatu Remitaz (je osamote v lese) a tu sme robili uplne presne co ty chalani s kniha Setona malovali sme si tvare ako indiani, davali rozne ozdoby na krk a odev, mali sme totem s nadhernou lebkou s hliny, v noci sme chodili spehovat a plazit sa co najblizsie k taboriskam inych ludi dole v osade pri jazere a potom presne tie tie hry ... jeden z nas schoval v lese srnku (zo suchecho sena vytvorenu) a porobil od nej az k chate rozne stopy a my sme ju najskor museli vystopovat a potom sme strielali s luky na terc co bol na nej Joj to su kraaaasne spomienky .... diki Bobek ze si mi ich ozivil

[mephitis]

Dnes jsem ve vlaku dočetl:

Jan Soukup
Sedm ohňů k Nahanni

Vodácko-cestopisné vyprávění čecha žijícího v Kanadě, z nedávna (1997-2004), o jeho výpravách po řekách kanadského severu. Hlavní kapitola knihy - cesta k Nahanni se vyznačovala tím, že autor nevyužil letadla, aby se dostal k začátku splutí a dostával se k řece od Canolské silnice pozemní plavbou po okolních přítocích a portáží (trek s kanoí na hřbetě) přes hory. Dále v knize popisuje několik dalších podobných výprav. Cestoval v malých skupinkách, sám se svoji ženou, nebo sám úplně.

Upřímně mi chvíli trvalo, než jsem se do knihy začetl a zvykl si na autorův sloh a rozvláčné popisy. Nicméně nakonec mě přece jen chytla a zaujala.
Co mě docela vytáčelo, byly značně zmenšené kopie map s vyznačenými místy a trasami, které se prakticky nedaly přečíst, když jsem se chtěl zorientovat v zeměpisných názvech - to bych ale asi dával na vrub vydavateli.

Česky vydal Outdoorguide v r. 2012

Třeba někoho zaujme.