DIVNÝ KRKAVEC
Moje první slovenské hory, které jsem poznal v necelých osmnácti, bylo Slovenské Rudohoří.
Při přechodu hřebenové trasy od Klenovského Veporu až na vrchol hory Stolica na mne tehdy mocně zapůsobila Muráňská planina. Rád jsem se do téhle oblasti často vracel.
Na jedné z podzimních výprav za krásami babího léta jsme s mojí ženou a dvěma kamarády zažili docela zajímavou věc.
Svačili jsme tehdy u přírodní rezervace "Ľadová jama". Náhle, kde se vzal, tu se vzal - z lesa přilétl krkavec a přistál na zem pár metrů od nás. Naše nadšení neznalo mezí - krásný velký pták a takhle blízko - to byl zážitek. Krkavec se začal kolébavou chůzí pomalu blížit. Když byl takřka na dosah ruky, začaly mi hlavou bloudit podivné myšlenky. Uvažoval jsem, jestli by ta malá plachost nemohla signalizovat onemocnění vzteklinou. Nastoupila lehčí panika - jako bývalý vojenský psovod jsem o téhle zákeřné nemoci něco věděl, ale zda by vzteklinu mohl mít i pták, to jsem si na 100% nebyl jist. Spíš jsem to považoval za nemožné - jenže - co když se mýlím ?
Krkavec se snažil s námi kontaktovat a patrně z nás chtěl vyloudit nějakou potravu. Nakonec moje zvědavost rozehnala obavy a já krkavci hodil jednu sušenou meruňku (marhuľa). Obratně ji sezobl ze země a během krátké chvilky ji spořádal. No a pak jsem se ho už nezbavil. Neustále lehce kloval do mé boty a spiklenecky na mne pokukoval. Usoudil jsem, že krkavec byl asi kdysi ochočený a je tedy zvyklý na lidi.
Odhodlal jsem se k experimentu - vzal jsem meruňku do ruky, dřepl jsem si na bobek a nabídl mu ji přímo. Přijal ji beze strachu. Dostal jsem kuráž a další meruňku jsem mu nabídl pravou rukou, ale byla tak vysoko, že na ní ze země nedosáhl. Jako můstek k té dobrotě, jsem mu nabídl levou ruku - tak, jak to dělají sokolníci. Chvíle otálení a náhle se mi do ruky mírně zaryly jeho pařáty a on se pak natáhl po meruňce. Kupodivu i potom zůstal na ruce a já měl náhle jeho zobák jen 25 centimetrů od obličeje. Rychle jsem natáhl pravou ruku za zády směrem ke kamarádům, aby mi do ní dali další meruňku. Než se tak stalo, začal krkavec odhodlaně kráčet po mé ruce k rameni. Podvědomě jsem zatáhl hlavu mezi ramena a sklonil obličej k zemi. Krkavec ráznými krůčky napochodoval přes rameno až skoro na můj zátylek a než jsem se nadál, tak mne celkem něžně, ale přeci jen, klovl zezadu do hlavy. Dost rychle jsem ho setřásl z ramene. Neulétl daleko a hned se k nám zase vracel. Už jsem neměl náladu na další krkavčí zábavu a tak jsem přenechal prostor mému kamarádovi. Žena už začala fotit a tak se můžete podívat, jak si to užíval on.
Naše zásoba meruněk povážlivě mizela. Krkavec tedy začal kontrolovat i naše batohy.
Nakonec se mu podařilo jeden z ruksaků a i mojí bundu označit typickou elegantní ptačí bílou a řídkou značkou !
Nastal čas odchodu. Vyrazili jsme loukou po cestě dál a krkavec s námi. Vždycky přelétl kus před nás a čekal, až k němu dojdeme. Tak jsme pokračovali ještě asi 200 metrů a pomalu jsme se blížili k lesu. Náhle se z úplně opačného konce louky ozval důrazný lidský hlas: "Blackie ..., Blackie ..., kde sa túláš, Blackie!"
Z lesa vyšli dva lesníci. Krkavec se po hlasu otočil, ještě kousek popošel před námi a pak se náhle vznesl a odlétl k rovnou lesníkovi.
No a to je všechno ...
Foto: Zdeňka