Po broušení na brusném kameni či protažení na keramické ocílce mám ve zvyku ostří ještě doladit na kůži obtahováním. Kůže ostří úžasně vyhladí a vyleští; případná jehla po broušení zmizí. Naprosto hladké ostří potom výborně proniká do materiálu, jelikož tření se minimalizuje. Díky pravidelnému obtahování před prací, během práce i po ní pak není potřeba nože či nástroje příliš často ostřit na kameni; opečovávaný, neustále obtahovaný břit se "nevytahá" ani zdaleka tak rychle, jako bez údržby.
Obtahování na kůži může mít různé podoby v závislosti na tom, která pomůcka se použije. Osobně používám několik způsobů, každý trochu jinak. Nehledě na instrument tahám po ostří od špičky k záštitě, připadá mi, že je to efektivnější. Na každou stranu vždy dvakrát, jinak mám pocit, že výsledek není ideální. Názory, zda kůži lubrikovat, se různí; někteří ji olejují, jiní mažou křídou, další různými lešticími či brusnými pastami nebo nechávají jenom tak. U mě je to fifty fifty, něco mažu pastou pro rychlejší efekt, řemeny mám naopak čisté.
Nejšířeji známé bude nejspíš pádlo, čili obtahovací prkénko. Jedná se o dřevěnou laťku s rukojetí, na které je přilepený pruh hlazené hovězí kůže. Finta je v tom, že destička musí být absolutně rovná, stejně jako na ní nalepená kůže. Toho se nejlépe docílí plošně rozetřeným lepidlem a následným zasvorkováním s druhou destičkou tak, aby se tlak na kůži rozložil rovnoměrně a nikde nevznikly otlaky. Pokud člověk nemá druhou laťku, může pádlo přisvorkovat ke stolu s rovnou deskou, hrozí ovšem pokapání přebytečným lepidlem.
Na svém pádlu mám kůži pouze z jedné strany. Pro lepší efekt je namazaná zelenou brusnou pastou. Pasta je mírně abrazivní; v praxi ovšem z ostří odebírá sotva patrné množství materiálu, víceméně jej leští a výborně strhává jehlu. Před lety jsem dostala malý kousek, ze kterého v podstatě ještě neubylo, protože nános je potřeba obnovovat opravdu málo. Někteří řezbáři doporučují, aby se pasta z kůže pravidelně oškrabávala, aby netvořila příliš silnou vrstvu; zvlášť, pokud už je zašedlá od kovového prachu a ztrácí obtahovací schopnost. Nikdy jsem to zatím nedělala, nebylo to potřeba. Možná časem na druhou stranu nalepím ještě pruh čisté usně na doleštění, uvidíme.
Obtahovací prkénko nejvíce používám na nože se skandinávským "V" výbrusem. Kůže sice mírně pruží, ale ne natolik, aby se na ostří vytvářel masivní konvex. Nějaké malé náběhy tam budou, ale nevadí mi to.
Vyrobila jsem si i cestovní variantu, "kostku." Snadno se strčí do batohu a nikde nezavazí. Je na ní též hlazenice, ale oproti pravidlu o rovném povrchu jsem tehdy vybrala odpadní strupovitý kus, ovšem lety vyhlazený. Kostku používám výhradě k péči o řezbářskou Moru 120, žiletky a sedlářské nářadí, na delší ostří to moc není. [img]Na[/img] druhou stranu, šikovně se s ní manipuluje. Čistou kůží na boku můžu lapovat i hákový nůž.
K obtahování lze využít i volné řemeny, leckdy je jejich užití dokonce žádoucí, pokud máme čočkovitý výbrus, případně nůž s fasetou (kde se i při broušení na kameni volnou rukou dřív či později konvex vytvoří). Dobrá zpráva je, že ostří vyhladí jak rubová, tak lícová strana kůže.
Než jsem si pořídila destičky, pravidelně jsem k tomu účelu využívala svůj široký opasek; přezku jsem zahákla o kliku, větev či palec na noze, řemen napnula a jedem. Jelikož tento opasek mám na vandru vždycky, vždycky je na čem obtahovat.
Druhá možnost je pořídit si samostatný obtahovací řemen, jako ten, co naši dědečci doma mívali k obtahování břitev. Ten má na jedné straně očko k zavěšení na skobičku, na druhé poutko k držení. Pokud není na stěně skobička, aplikuje se technika výše. Protože se obtahuje na lícové straně kůže, je výsledek o něco fajnovější, stejně jako je fajnovější a jemnější ostří břitvy. Musí se ovšem dávat pozor, aby se hlazený líc kůže nepořezal, jde to jak nic. (Ze stejného důvodu proto nedoporučuji obtahovat na lícové straně opasků, může to špatně dopadnout. Chlupatý rub není tak náchylný).
Posledním lapovacím nástrojem v mé stáji je tyčka k obtahování hákových nožů. Tentokrát se jedná o pruh štípenky, nalepené na tyčce od šatního ramínka. Používá se k obtahování vnitřním obloukem.
U hákových nožů, jako je Mora 164 či Mstein je faseta vybroušená z vnější strany. Brouskem se tedy ostří pouze z vnějšku, a pokud nemáte kulatou keramickou tyčku, na vnitřní straně oblouku se tvoří nepříjemná jehla, která způsobuje rychlé otupení nože (protože při záběru do dřeva se snadno odlomí, čímž se hrana ostří na mikroúrovni okamžitě ozubatí). Tyčka je vyrobená za deset minut a poslouží výborně i k oživení nástroje během práce. Tahá se s mírným protočením od záštity ke špičce na konci oblouku, přiložená na celou plochu čepele.
V případě crooked knife, čili křiváku, je situace poněkud jiná. Tento nástroj má původně poněkud jinou funkci; jedná se vlastně o jednoruční hoblík. Jako takový řeže tenké hobliny, protože výbrus je veden po vnitřní straně oblouku. K jeho broušení je nutné si pořídit kulatý brousek, a jehlu je potřeba strhávat z vnější strany například na obtahovací destičce. K finálnímu doleštění ostří z vnitřní strany pak obtahovací tyčku použijeme vodorovným tahem od záštity, přičemž kopírujeme úhel fasety.
Pravdou je, že lapování na kůži chce kus cviku a v případě volného řemene i poměrně pevnou ruku; na rozdíl od stabilního kamene může celkem snadno dojít ke zhacení předchozího snažení. Přirovnala bych to trochu k broušení na smirkovém papíru při užití měkké podložky.
Na druhou stranu, ovládnutí obtahovací techniky člověka odmění fantasticky ostrým nástrojem, pronikajícího do materiálu jako skalpel; navíc odpadá časté vytahování kamenů a tím pádem rychlejší ubývání ostří. A už kvůli tomu to stojí za to.
