No, netušila jsem, že si tady budu vykládat (a ještě po letech

) sama se sebou.

Každopádně, tento víkend jsem si dala dohromady poděděné lžícové dláto, na které mám rukojeť vyřezanou už tak dva roky z kousku ořecha, na kterém přechází běl do jádra. Nasazená je na druhý pokus, pojištěná epoxem a napuštěná světlicovým olejem. Čepel mi srovnal maník v místním nožířství, neb původně disponovala bezvadnými zuby, kterých by se i tygr lekl. Broušení mě ještě čeká, ale nejdřív futrál, protože bych nerada pokoušela vytvoření nového tygřího úsměvu.