Na svoji první noc v lese se pamatuji úplně přesně...
Jezdívali jsme jako děti, jak jinak, s místním Lesním závodem, kolem půli srpna na tábor k rybníku Šanovci. Bydleli jsme všichni, až na „vedoucí“ v jednom velkém vojenském stanu. „Vedoucí“ spali v chatě, která tam stojí doposud. Tehdy tam nebyla ani voda, ani elektřina. Měli jsme jednu dvoukadibudku (holky / kluci), myli jsme se (vč. zubů) v rybníku a vůbec to bylo celé takové spartánské.
„Vedoucí“ píšu s uvozovkami proto, že se jednalo o tatínky některých dětí a pro nás to byli prostě strejdové. Dospělé ženy měli přístup na tábor zakázán
Pro pitnou vodu jezdili strejdové, když bylo potřeba, do nedaleké hájovny autem a k ní jsme se také jednou večer všichni vydali nocovat. Karimatku neměl snad nikdo (a možná nikdo ani nevěděl, co to je), takže se spalo ve spacácích přímo na zemi. My s bráchou jsme měli takové ty dekové kostkované, v těch byla zima snad i v létě za poledne
Noc byla hrozná, střídavě jsme se všichni, pokud mne paměť neklame, budili buď zimou, nebo nějakým otlačením od šišky či kořenu. Za svítání jsme byli všichni vzhůru.
Než jsme se rozkoukali, objevilo se na cestě „táborové“ auto, které jelo pro čerstvou vodu. Už ani nevím (je to minimálně ¼ století), kdo ho řídil, ale jakmile spatřil prokřehlé postavičky klátící se lesem, již z dálky na nás křičel, že jsme si, dle předpovědi počasí v rádiu, vybrali nejstudenější noc celých prázdnin. Údajně mělo být kolem nuly
Když jsme se vrátili do tábora, dostali všichni účastníci tohoto nočního dobrodružství slabý grog a to bez rozdílu věku
Na takový zážitek se nezapomíná. Jen z nočních zvuků lesa si pamatuji pouze občasné chrápání spolunocležníků...