KRUPOBITÍKdyž jsem nedávno listoval ve starých fotoalbech a skenoval nějaké fotky z táborů, tak jsem tam narazil i na pár snímků, které stojí za to tady uveřejnit.

- Zátiší s kroupami
Je to už minimálně 15 let zpátky. Tábořili jsme tehdy o prázdninách nedaleko řeky Lužnice. Byly dost horké dni a tak k místnímu folklóru patřila i pravidelná odpolední bouřka. Ta, která přišla jako poslední, byla doslova nezapomenutelná. Zdvihl se silný vítr, poté dorazily černé mraky, začalo hustě pršet a pak se náhle liják změnil v kroupy. Seděli jsme se ženou v šeltru a pozorovali ten "mazec"

. Padající kroupy rychle nabíraly na velikosti. Zpozorněl jsem, když se ozval zvuk, jako kdyby někdo hodil pořádný kámen na plechovou střechu. To vedle u stanu dopadla do kotlíku první mega kroupa. Louka, na které stál tábor, se začala pokrývat kroupami o velikosti "tenisového míčku"! Pořádné mlasknutí a zadunění se ozvalo pokaždé, když ledová hrouda tvrdě dopadla do trávy. Tenká plachta střechy šeltru mi začala pro ochranu hlavy připadat dost slabá, tak jsme si každý okamžitě přes hlavu a ramena dali na několikrát přeloženou indiánskou Hudson Bay deku. A pak jen vytřeštěně očekávali, jak tohle všechno dopadne.

- Kroupy přestaly, ale ještě leje
Konečně kroupová clona prošla táborem a zmizela někde směrem k nejbližší vesnici. Ještě pršelo a já už rychle vyběhl ven a zjišťoval, zda se nikomu nic nestalo. Kromě jedné modřiny na noze a i tu udělala jen od země odražená kroupa, byli všichni v pořádku. Horší to bylo se stany. Tábořiště vypadalo jakoby indiánským táborem procválala 7. kavalérie.

- Zjišťujeme napáchané škody

- Poutka šeltru to nevydržela

- Kroupy lámaly z okrajových borovic celé větvě
Některé kotlíky, co zůstaly venku, jsme pak museli trochu vyklepat. Celtovina na šeltrech a týpích kupodivu vydržela, pouze jedno staré, kouřem značně prouzené týpí v té palbě neobstálo. Pohled zevnitř stanu směrem vzhůru nebyl zrovna povzbudivý

.

- Interiér "prostříleného" týpí
Táborníci si teď opřekot mezi sebou vyprávěli svoje zážitky, ve vzduchu byl cítit společně s pobouřkovým ozónem i všechen ten adrenalin. Na lidech byla znát úleva, že vše dobře dopadlo, když v tom někdo zděšeně vykřikl: "Do háje .... naše auta

!!! Tatík mne asi nejspíš zabije

!!!"
Všichni majitelé aut se řítili lesem na naše táborové parkoviště. Tady byl obraz zkázy daleko větší, uražená zrcátka, rozbitá přední i zadní skla a na kapotě motoru i na střeše jeden důlek vedle druhého, některé hluboké klidně jeden centimetr

.
Vůbec není od věci prožít si na vlastní kůži nějaký takovýhle zážitek. Člověk má hned větší úctu k přírodě a její síle, navrátí se mu trocha pokory a navíc je pak i o čem u ohňů povídat, třeba o tom - jak se na táboře podávala ledem chlazená voda se sirupem

.
PS: Když jsem náhodou asi za půl roku projížděl tímto krajem, všiml jsem si, že všechny okolní vesnice byly takové hezčí. Bodejť by ne, všichni tam měli novou střešní krytinu a skleník u zámečku se celý doslova třpytil svými novými skly .