Rád bych teď v zimním období obrátil vaši pozornost na pěknou knihu, která pojednává o jednom z největších závodů psích spřežení na světě.
Mně knihu nejprve půjčil kamarád Bobo, už jen jeho nadšený výraz byl zárukou dobrého čtení. Vzal jsem ji s sebou na letní tábor pro případ deštivých dnů. Když však deště pominuly, nezbylo mi, než ze zvědavosti knihu rychle dočíst. Dokonce jsem jeden večer s velkým úspěchem některé vybrané pasáže (včetně níže uvedené ukázky) předčítal ostatním. Hned se začal tvořit pořadník zájemců, kniha pak šla na táboře i po něm z ruky do ruky. No a mně potom nezbylo, než před vrácením knihy raději zajít do knihkupectví a koupit kamarádovi novou. Ani ta stará si však u mne doma v knihovně moc nepoležela. Stále se mezi mými známými objeví někdo, kdo "ZÁVOD BÍLOU DIVOČINOU" ještě nečetl

Knihu Garryho Paulsena vydalo nakladatelství Pavel Mervart v roce 2003. Bohužel - koukal jsem, že je rozebraná a tak nezbývá, než se pídit někde po antikvariátech. Autor velice čtivě a hlavně vtipně vypráví svůj životní příběh o tom, jak se z obyčejného chlapíka odněkud z Minesoty stane účastník tak prestižního závodu jakým je aljašský Iditarod. Začínal se čtyřmi psy a starými saněmi. V zimě je používal ke svážení dřeva na topení do srubu a taky k loveckým vyjížďkám po okolí. Sám o tom říká: „Krása zasněžených lesů a nepopsatelná radost z pohybu v nich je příliš lákavá, než aby se dala ignorovat. A tak jsem čím dál častěji se psy vyrážel jen tak pro radost. Chtěl jsem být součástí lesa.“
Nebylo nic neobvyklého, když takový výlet trval tři a více dní. Na těchto cestách prožívá stále silnější souznění nejen s okolní přírodou, ale hlavně se svými psy. Čím více času s nimi tráví, tím více jim rozumí, až se v něm nakonec vzedme touha zkusit se spřežením i něco opravdu velkého. Cestu za svým snem si prošlapává dost drsným systémem pokusů a omylů.
A jedině díky jeho kuráži, vytrvalosti a optimismu sám nakonec stane na startu 1 875 km dlouhé trati, která vede z Anchorange do Nome. Během závodu se ze zelenáče odněkud z jihu postupně stává zkušený „musher“, kterému se nakonec podaří dosáhnout cíle. Četba je to strhující, o napínavé pasáže není nouze a ani milovník divočiny nepřijde zkrátka. Ale opravdu nejvíc se toho dozvíte o tažných psech a všech těch drsných podmínkách tam daleko na severu.
... V létě jsem uskutečnil s velkým týmem svoji první vyjížďku. Její výsledek mne měl varovat. Rozhodl jsem se, že si uděláme delší okruh - zkusíme pětačtyřicet kilometrů. Nebyla to žádná zvláštní dálka, ale přece jen to mohla být dlouhá cesta, a tak mě napadlo, že bych si s sebou mohl vzít pár věcí. Naložil jsem tedy na vozík batoh, krabici psího žrádla, stan, smotanou plachtu, zimní bundu - kdyby se ochladilo, hrnce a pánev na vaření, malou sekeru, rámovou pilu, lucernu, půl litru paliva do ní a také velký vařič se dvěma hořáky. Vypadal jsem a chrastil jako velké železářství.
Chtěl jsem zapřáhnout celkem třináct psů. Lehkou tříkolku jsem přivázal ke stromu s pomocí silného provazu. Nejméně čtyřikrát jsem zkontroloval speciální uzel, který se dá rychle povolit. Psi byli jako pominutí. Cookie jsem zapřáhl do čela, a pak jsem připřáhl i ostatní. Psi štěkotem povzbuzovali jeden druhého, a než jsem zapřáhl desátého, nedalo se v tom rámusu skoro vydržet. Nakazil jsem se nedočkavostí a pospíchal, abych co nejdříve zapřáhl zbylé tři a my mohli vyrazit. Zbýval už jen jeden – Devil. Když jsem se po něm natáhl, chňapl po mně. Ukápla mi trocha krve, ale bylo jí méně než obvykle, takže jsem si pomyslel, že začínáme být přátelé. Když jsem ho zapřáhl, přešel jsem k tříkolce a postavil se do ní. Zamával jsem své manželce Ruth, která mě pozorovala ze dveří srubu, a škubnutím jsem povolil uzel, jímž jsme byli upoutáni ke stromu.
Myslím, že během jízdy přes dvůr se kola tříkolky nedotkla země víc než dvakrát. Zatímco jsem vzadu povlával jako potrhaná fangle, dorazili jsme až na konec dvora k výjezdu, kde bylo třeba zahnout na silnici.
Psi zatáčku zvládli bez problémů. Tříkolka začala také zatáčet, jenom já jsem se zapomněl naklonit do vnitřního oblouku a vozík se převrátil. Podle mého odhadu se pak převrátil ještě nejmíň dvěstě- nebo třistakrát. Když se mi podařilo ohlédnout, zjistil jsem, že to za mnou vypadá jako by na silnici vybuchl obchod se smíšeným zbožím, a pokoušel jsem se rychle něčeho zachytit.
Ani nevím, jak se mi to podařilo. Zřejmě jsem za nic na světě nechtěl dopustit, abych psy ztratil, jako tenkrát při vyjížďce s kolem. A tak mě mé spřežení vláčelo vzhůru nohama na převráceném vozíku dál a dál.
Až po šesti kilometrech se mi podařilo obrátit vozík zpátky na kola. Mezitím se ale ulomilo držadlo, a tak jsem se neměl nic, čeho bych se držel, kromě ovládacích provazů. Ke všemu jsem byl skoro nahý, protože za tu chvíli, co mě psi táhli po zemi, jsem měl šaty na cáry. Za necelé dvě a půl hodiny jsme urazili skoro padesát kilometrů a po celou tu dobu jsem ani na chviličku nebyl pánem situace.
I při následujících vyjížďkách jsem si vždy odnesl kus dvorku na obličeji, na zadku, na zádech či na břiše. Spřežení mě vláčelo kilometr, dva, tři. Nejmíň osmkrát či desetkrát se mi psi zaběhli, a když jsem je hledal, nachodil jsem dvacet, třicet, jednou dokonce pětašedesát kilometrů. Vozík se pokaždé jízdě rozbil. Vypůjčil jsem si svářečku a prakticky každou noc ho spravoval. Každý farmář v okruhu šedesáti kilometrů mě už znal. Říkali mi „Ten bláznivej mizera, co si neumí udržet svý psy“!
Při jednom ze svých výjezdů jsem měl v kapse zápalky. Když jsme vyrazili a spřežení mě opět vleklo po zemi kolem dveří srubu, zápalky se vznítily. Zářil jsem jak meteorit a vykřikoval cosi o tom, že mi hoří kalhoty, zatímco Ruth se svíjela smíchy.
Myslel jsem, že chyba je někde ve mně, když jsem pokaždé už ze dvora vyjížděl napůl mrtvý. A pak jsem jednou uviděl záběry psího spřežení, které se v Kanadě připravovalo na Iditarod. Bylo v něm patnáct psů velikostí srovnatelných s mými. Táhli však auto. Celé auto! V něm seděli dva lidé a smáli se do kamery. I já v té době jezdil s patnácti psy, z nichž už sedm bylo v plné síle, ale s vozíkem vážícím nanejvýš pětapadesát kilo. Jejich stejný počet psů tahal něco, co vážilo víc než tunu. Tak proto se smáli, na rozdíl ode mne, který jsem měl při jízdě v obličeji spíš hrůzu.
Je to jasné, potřebuji nějaké staré auto, hlavně aby mu dobře fungovaly brzdy! ...
„Sakra, chlape, tohle je Iditarod!
Kdyby to bylo snadný, účastnil by se tohohle zatracenýho závodu úplně každej!“
Slova povzbuzení od jednoho z musherů.
Pokud by vás zajímalo více o historii a i vlastním závodu, přečtěte si alespoň, co o něm říká wikpedie:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Iditarod
Zážitek z jízdy se psím spřežení je něco, co by si měl alespoň jednou v životě dopřát každý kluk nakažený dobrodružstvím.
Patrně si dovedete představit, jak jsem zajásal, když mi Sokol před pár lety prozradil, že má kamaráda, který má malé psí spřežení a nebyl by problém se svézt. Nemohl jsem se dočkat zimy. Když jsem konečně čekal v brdských lesích na zasněžené lesní křižovatce, měl jsem takřka "polární" horečku. Konečně přijelo auto a my jsme pomáhali vyložit saně a chystat psy. Trochu jsem byl zklamán, bylo to malé spřežení - jen tři psi. Projevil jsem obavy, že se při své váze asi moc nesvezu. Byl jsem ujištěn, že pořádný musher se stejně moc nevozí, ale do kopce běží za saněmi a po rovině se občas veze, ale jen vzadu ve stoje a to se ještě jednou nohou odráží jako na koloběžce. Teprve z kopce je chvíle na malý oddech.
Překvapilo mne, že jsem mohl na asi 3 km dlouhý okruh vyrazit se spřežením jen já sám. Psi trasu znali a mým úkolem vlastně bylo jen nepustit se saní. Když byli psi zapřaženi, jejich majitel mi nakonec na ruku navlékl pevnou smyčku provazu, který byl druhým koncem uvázán k saním. Dostalo se mi poslední informace: „Když náhodou upadneš, tak díky tomuhle provazu ti saně i se psy nikam neutečou. Sice se asi kousek svezeš po zemi, ale oni tě takhle moc daleko nepotáhnou!“ Asi chápete, že jsem rozhodně neměl v úmyslu zopakovat si Garryho dobrodružství.
A tak jsem během jízdy srdnatě se spřežením držel krok. Dokonce začal padat sníh a tak byla iluze severu dokonalá. Psi táhli jako diví. Byla to úžasná jízda, tedy možná spíš běh, ale ta romantika. Velkou satisfakcí za můj usilovný fyzický výkon bylo, že když jsem sjížděl z mírného kopečka, objevil se náhle v zatáčce tramp kráčející po stejné cestě. Hrdě jsem se na saních narovnal, upravil si kapuci s kožešinovým lemem, pobídl psy a míjejíce jeho překvapený obličej, jsem jen mužně zvolal „Ahoj!“
Asi mi budete věřit, že jsem se v tu chvíli cítil jako hlavní postava Londonova románu Bílý Den

Foto: Zdeňka