Odporúčte knihu !

[Pája]

Posledních pár let se pravidelně přistihuju, že pokud už otevřu beletrii, jedná se většinou o polární dobrodružství. Nemyslím si, že by se jednalo o podprahovou touhu po ochlazení (protože nejvíce čtu v létě), spíš mě asi bere ta opravdovost smíšená s romantičnem, kterou tyto příběhy nesou.

SÁM A SÁM

V posledních měsících na mě určitě nejintenzivněji zapůsobila anabáze Richarda Evelyna Byrda, jehož knihu Sám a sám tu zmiňoval už Willy. Zvlášť některé pasáže po nehodě s benzinovým agregátorem, kdy šlo doslova o život. Každý den admirál zažíval vleklý boj o život, spočívající i v tak jednoduchých a zdánlivě rutinních činnostech, jako je konzumace potravy nebo rozsvícení petrolejky. Zesláblý polárník ve věčné tmě počítá hodiny, nekonečně bdí nebo blouzní, ale stále obsluhuje (nebo se o to pokouší) meteorologické přístroje, komunikuje se základnou a snaží se budit dojem naprosté normálnosti. V ostrém kontrastu pak čtenář vzpomíná, jak na začátku zápisků byla pro Byrda největším problémem absence kuchařské knihy a budíku, které prvním kapitolám dodávaly nádech komična. A do toho všeho admirál promítá svoje vzpomínky a nejniternější úvahy, které člověka naprosto pohltí tak, že s napětím čeká, kdy už konečně bude jeho hrdina zachráněn a jestli vůbec, ačkoliv ví, jak to dopadne. Někdy je to tak strašlivý nervák, že člověk při čtení trpí - ale nemůže se odtrhnout. Co budu dál povídat, stojí to za přečtení. Přinutí vás to přemýšlet. A nakonec znovu otevřít.

TROSEČNÍCI POLÁRNÍHO MOŘE

Před Byrdem jsem četla o něco méně nervy napínající knihu, Trosečníky polárního moře od Františka Běhounka. Běhounek byl jedním z prvních českých polárníků, vystudovaný radiolog a doktor přírodních věd z francouzské Sorbonny. Na výpravu italského generála Umberta Nobileho na vzducholodi Italia, která měla mapovat ledový příkrov nad Severním pólem se dostal jako host, ale nebyl žádný zelenáč nebo ořezávátko. Už před tím, v roce 1926, se účastnil expedice Roalda Amunzena k Severnímu pólu na vzducholodi Norge.

Bohužel, Italia po nehodě ztroskotala, a s ní i posádka, z níž přežila pouze hrstka. Nobile a důstojník Ceccioni (doufám, že to píšu dobře) byli oba zraněni a neschopni práce, zbylo tuším pět ostatních schopných a fenka Titina. Z dostupných trosek lodi dokázali natahat nějaký materiál, potraviny a rozbít tábor, ve kterém přebývali několik dlouhých měsíců polárního dne. Kromě nedostatku potravy (živili se hlavně čokoládou a později masem - i notně nahnilým - ze zastřelených medvědů) je trápil neustále rozmrzající led, na němž se tvořily kaluže a vodní kanály. Muži byli tedy nuceni po kře migrovat. Krom toho před nehodou nestihli doprovodné lodi udat svoji polohu, a pak převážnou část času neměli radiové spojení, což byl při pohybu kry oceánem problém. Nakonec, až je po notné době lokalizovali švédští letci, nebyli s to bezpečně přistát pro evakuaci. Z dlouhého čekání trosečníky vysvobodil až ruský ledoborec Krasin.

I přes fyzické a psychické strádání Běhounek celý pobyt popisuje jako entomologickou výpravu - tedy bez zbytečných emocí. Snad jenom ze ztráty švédského člena výpravy Malgrema, jediného přítele, čtenář vycítí jeho pohnutí. Zarážející je pasivita italské strany, která neměla větší snahy o záchranu svých lidí. Umberto Nobile nakonec za výpravu zaplatil vojenskou kariérou. Fašistická Itálie ho naprosto dehonestovala a degradovala za to, že výpravu opustil zachráněn jako prvý - byť ve vážném stavu.

Knížka sice nevyniká napětím, ale je zajímavá pro popis trosečnické rutiny; opakované shánění základních potřeb, nekonečné snahy o spojení, čekání, pospolitost trosečníků a jejich houževnatost.

POSLEDNÍ ZEMĚ

Kapesní knížka Marka Orko Váchy je víceméně obrazová. Není to ani beletrie, spíš cestopis v kostce. Orko Vácha je český katolický kněz z malé jihomoravské farnosti Lechovice. Krom toho je ale také polárníkem (už třikrát myslím byl v Antarktidě), tulákem a profesorem biologie na jednom brněnském gymnáziu. Na Antarktidu jej dostal Jaroslav Pavlíček, jiný legendární polárník českého původu a zakladatel mezinárodní stanice Eco-Nelson, stojící na jednom z ostrovů Jižních Shetland. Orka si vybral zřejmě pro jeho založení a také pro víru, protože Antakrtis je zemí, která z člověka bere vše a pobyt na ní stojí nemalé psychické úsilí, nejen to fyzické.

Knížka popisuje všechny aspekty polární zkušenosti. Přírodu (je to biolog, takže ze všech úhlů), počasí, absenci barev, svazující pravidla pobytu na polární stanici a přísná opatření pro pohyb venku. Popisuje moře času, které tam člověk má na přemýšlení a nutnost rutiny, aby se tam člověk nezbláznil. Eco-Nelson nemá to "eco" v názvu náhodou, je přísně ekologická a spořivá. I jídlo je úsporné. Žádné vyvařování, jenom základní živiny; chuť není důležitá. Pavlíček tomu zřejmě vtiskl tu spartánskou tvář, kterou popisuje v Člověku v drsné přírodě. Žádný luxus, jenom holé nezbytnosti bez příkras. Jedinou společnost krom kolegů zajišťují tuleni a ptactvo, přičemž tuleni fakt nejsou mazliví chlupatí bobánci, ale leckdy nerudné potvory, které po vyrušení polárníka k radosti jeho druhů pořádně proženou. Text doprovází působivé fotografie, které krásně rámují to, o čem autor vypráví. Knížka trochu demaskuje polární romantiku, ale vlastně je svojí civilností o to hezčí.

Mám toho ještě trochu víc, ale pokračovat budu zase někdy jindy.

[bobek]

Kniha od Jona Krakauera Útěk do Divočiny zde již zmíněna byla a díky tomu se dostala i do mých rukou, které mnoho listů neotočily.
A tak jak je na konci napsáno "Ohromující... tragický příběh,skvěle vyprávěný, bez šance na odložení v půli." (Seattle Time)
tak tato kniha opravdu vtahuje do svého děje a je možné ji odložit až po jejím přečtení...
Jsem velmi rád že existují spisovatelé, překladatelé a čtenáři kteří krásné knihy doporučují...
Děkuji Přátelé.

Nyní se pouštím do příběhu Nikolase Vainera - Dítě sněžných plání. Věřím že i tato kniha bude krásným vyplněním mých pracovních dní...

[mephitis]

Nyní se pouštím do příběhu Nikolase Vainera - Dítě sněžných plání. Věřím že i tato kniha bude krásným vyplněním mých pracovních dní...

Tuto mám také v seznamu a v pořadí, budu se těšit na tvoji reakci

[bobek]

Je tomu asi pět minut co mé oči zřely definitívní tečku v knížce:
Nikolase Vainera - Dítě sněžných plání.
Ten kdo miluje pravdivé příběhy psané s nádechem napětí, krásně popsané scenérie tamního prostředí a úžasný příběh vytrvalého muže jeho psychycky silné manželky ,jejich teprve dvouleté holčičky a vzájemné důvěry a oddanosti zvířat vůči lidem, nemůže tutu knihu přehlížet...
Při čtení stran se mnou cloumaly nepopsatelné emoce, husí kůže střídala široký úsměv a oběvily se i několikrát slzy které mi znemožňovaly další čtení.
Ještě teď se chvěju...
Nevěřil jsem že tu knihu se dá přečíst tak rychle, několikrát jsem se přistihl že přeskakuju nedočkavostí slova a musel jsem se na začátky vět vracet...
Vřele doporučuji, jdu se ven provětrat ,vydýchat, popřemýšlet nad tím co ve mě kniha nechala...

Škoda že je už knihovna zavřená.

[Nataniel]

https://www.youtube.com/watch?v=ZruUIEk4sV8#t=163

[Pája]

Dneska přináším pár vět o dvou knihách od cestovatelů - nespisovatelů. Obě knížky jsou nesmírně čtivé, chvíli napínavé, chvíli popisné; na své si dojde jak nadšenec do cizích kultur, tak horolezec, obdivující popisy horských vrcholů.

Leoš Šimánek: AMERIKOU OD SEVERU K JIHU

Šimánkův dobrodružný cestopis jsem si půjčila hlavně kvůli autorovi, celoživotnímu a takřka profesionálnímu cestovateli po všech koutech země. Knížka v sedmi kapitolách mapuje téměř dvouleté putování autora s přáteli i sólo po celém americkém kontinentu. První stránky čtenáře přímo hodí do vánice v kanadské divočině, kde Leoš spolu se skupinou kamarádů přes týden stráví "ztroskotáním" v boreálním lese poté, co jim odejde auto, a oni se octnou bez zásob uprostřed ničeho. Než si člověk vydechne, je hozen do dalšího dobrodružství o pár set kilometrů jižněji, a tak to pokračuje, proloženo klidnějšími pasážemi, až do konce knihy.

Leoš cestu tráví pozorováním místního života a aktivním zapojením do společnosti, ať už je v Kalifornii kovbojem nebo zapřažen v postroji orá kamenitá pole kdesi v indiánské vísce v Mexiku. Nevyhýbá se ničemu, jeho hlavní heslo je poznat život, kamkoliv ho cesta zavede. Párkrát dostane nabídku zůstat s místními, jindy už ho strkají do chomoutu s dcerou některého z jeho domorodých hostitelů. Jako svobodný a svobodomyslný chlapík je ale neustále tažen na jih, až do Ohňové země. Po cestě zažívá až neuvěřitelné příhody, které popisuje naprosto civilním jazykem, občas okořeněným přímou řečí. Sem tam to vyznívá trošku nastaveně a fantasticky, ale je to jízda od první do poslední stránky, takže to autorovi celkem rádi odpustíte. A když knížku zaklapnete, máte pocit, že jste na dojezdu po nějaké cestovatelské droze.

Heinrich Harrer: SEDM LET V TIBETU

Myslím, že většina z vás zná film z roku 1997 s Bradem Pittem v hlavní roli. I já jsem ho kdysi viděla, děj jsem si však pamatovala velmi matně. Proto jsem uvítala možnost si knihu vypůjčit. Nutno říci, že mě pohltila, zcela. Stejně jako předchozí titul je napsaná podle skutečných událostí. Heinrich Harrer a jeho kolega Peter Aufschnaiter byli horolezci z německé expedice na Nangá Parbat v roce 1939. Bohužel je i na druhé straně světa zastihla válka, a jako němečtí občané byli internováni v britském zajateckém táboře, ze kterého opakovaně uprchli - na druhý pokus se jim podařilo dostat se až za hranice neutrálního Tibetu.

I přes značně dobrodružný útěk to pravé dobrodružství, vlastně životní, oběma horolezcům začíná zde; Tibet jako uzavřená teokracie nepřijímá cizince a obyvatelé mají zapovězeno jim jakkoliv pomáhat, ani prodávat jídlo. Chtějí získat azyl, ale tu v hraničních provinciích nemají u úředníků šanci, volí tedy náročnou cestu do Lhasy, kvůli ilegalitě jejich pobytu v zemi oklikou přes ledové pustiny. Cesta trvá nekonečné dva roky, kdy se z Evropanů stávají otrhaní nuzáci, vzezřením k nerozeznání od chudých indických poutníků. Harrer cestu zaplatí trvalým ischiasem. Příchod do Lhasy se ale nakonec obrací ve štěstí, a oba dřívější utečenci se postupně stávají z absolutní senzace součástí tibetské společnosti, pracují pro vládu a pronikají do místní kultury. A nad tím vším je osobnost mladého Dalajlamy, čtrnáctého vtělení Živého Buddhy, čtrnáctiletého chlapce, který dychtí po poznání všeho, co se lze naučit, zatímco se nad jeho zemí stahují mračna budoucí čínské okupace...

Nečekejte strhující děj ani beletristické vyprávění, Sedm let v Tibetu je spíše poutavým cestopisem, líčícím kulturu a přírodu Tibetu očima Evropanů. Nutně říci, že Harrer se stal přímo odborníkem, co se týče tibetských zvyků a obyčejů. Spolu s Aufschnaiterem se naučili dokonale jazyk, byli hosty v aristokratických rodinách i ve stanech kočovníků, a během let, ač si uchovali evropské myšlení, přijali domácí kulturu. Rozhodně se nesnažili být misionáři Západu, byť vládě pomáhali s modernizačními projekty všeho druhu. Knížka je barevná, plná obdivu a úcty k tradici, je lidská a na konci vlastně dojemná. Takže doporučuji všem.

Jinak v osmdesátých letech se Harrer do Tibetu vrátil jako turista, a napsal volné pokračování, "Návrat do Tibetu." Vzhledem k tomu, co tam našel, to už z anotace čiší beznadějí a smutkem po starém, nyní rozkotaném Tibetu, takže tu asi ani číst nebudu. Každopádně, kdyby někdo chtěl autorovýma očima návrat prožít, jistě to bude zajímavá kniha...

[Borsuk]

Jedna novinka pre fajšmekrov a nožomilov,ktorú som si dnes kúpil a neľutujem.
Skutočne stojí za to.

[Maro]

Jedna novinka pre fajšmekrov a nožomilov,ktorú som si dnes kúpil a neľutujem.
Skutočne stojí za to.

Tento film vyzera skoro ako kniha ale precital by som si ju

[Pája]

Messner, Reinhold: ANTARKTIDA. NEBE I PEKLO.

Dneska ráno jsem s konečnou platností zavřela tuhle rozporuplnou výpověď Reinholda Messnera o transartaktické expedici, kterou s Arvedem Fuchsem podnikl na přelomu let 1989/1990.

Zaujal mě poslední odstavec předposlední kapitoly, který tak nějak v těch národních odpovědích shrnuje mentalitu všech podobných výprav:

První Američan, se kterým jsem se setkal, se ptal, jestli je naše Transverzála rekordem. "Antarktida není běžecká dráha," odpověděl jsem rezervovaně.
První Kanaďan se zeptal, jestli jsme si posbírali všechen svůj odpad a převezli ho až sem. Přikývl jsem.
První Japonec fotografoval mou výzbroj a chtěl vědět všechno o logistice.
První Ital mě objal a nazval hrdinou.
První Rus přišel s lahví vodky v ruce. Oslavili jsme úspěch.
První Francouz, kterého jsem potkal, chtěl jen vědět, jestli takovou cestu nepodnikli před námi Francouzi. "Je to možné," odpověděl jsem.
První Brit se zeptal, jestli jsme saně táhli stále sami. "Ano," řekl jsem. "Všechno jsme táhli vlastními silami." "Ať žije kapitán Scott!" -"Žil," řekl jsem, "ale bohužel při tom přišel o život."
První Němec, kterého jsem potkal, se zeptal, "Proč?" - a já jsem nevěděl, co mu na to mám odpovědět.

Messner sám jako důvod výpravy uvedl, že chtěl vyzkoušet přechod kontinentu podobnými prostředky, jako výprava Ernesta Shackletona (1914-1917), pouze vlastní silou a pomocí plachet, které je měly po ledu táhnout na lyžích. Tento způsob měl poukázat také na ekologickou stránku výprav na panenský kontinent (v době expedice se teprve jednalo o tom, že by Antarktida neměla patřit nikomu, existovaly územní nároky několika zemí a nebylo jisté, zda neskončí rozkopaná těžařskými společnostmi). Nikdo před nimi takto přechod kontinentu nedokončil.

Na rozdíl od výprav celého předchozího století se Messner dokonce rozhodl, že si po plánované trase nechá zřídit pouze dva sklady proviantu - v Thielských horách a na jižním pólu (Amundsen-Scottova základna pod správou USA). Polárníka Arveda Fuchse si vybral pro jeho navigační schopnosti a znalost ledového prostředí, zatímco Messner byl do té doby hlavně vrcholový horolezec, Fuchs byl námořníkem a polárníkem (ve stejný rok výpravy dosáhl sám se psím spřežením také severního pólu!).

Kniha je útlá a moc neoplývá podrobnými popisy dní nebo krajiny, není to kronika. Líčí cestu jako putování poslední skutečně divokou krajinou na světě, krajinou nekonečné pustiny a osamění, kde se oko nemá na bílé pláni polárního dne čeho chytit, a kde je často problém rozeznat nebe od horizontu. Autor mluví o nekonečných mořích navátých sněhových hřbetů, přes které se museli trmácet, strháváni vahou svých saní, mostech nad ledovcovými puklinami, bezútěšnosti krajiny, denním snění a řetězcích vzpomínek, provázejících na každém kroku a poskytujících útěchu od nehostinných podmínek.

Není to dobrodružná cesta, nebo aspoň ne optikou vyprávění. V tom je knížka dost podobná té Běhounkově, kterou jsem recenzovala výše ve vlákně. V podstatě je to kniha úvah a rutiny. Messner si na nic nestěžuje, nic ho nerozhodí, cestu si samotářsky užívá. Jediné narušení rovnováhy mu způsobuje přecivilizovanost jižního pólu na americké základně. Na konci je to také nutnost spěchu, aby nezačali strádat z hladu, závod s časem na dohodnuté místo, odkud je měli vyzvednout. Emoce projevuje velmi spoře, a hlavně v souvislosti se svým partnerem - z řádek prosakuje, že si Arveda vážil, a obdivoval jeho houževnatost.

Z počátku jsem nechápala, proč má kniha tak vysvětlovací, až obhajovatelský tón. To se věci neznalý čtenář dozví až na konci. Messner jako sportovec ve výborné kondici měl celou výpravu touhu polykat kilometry až do úmoru, šlapat každý den, dokud to jde. Fuchs naproti tomu takovou kondici neměl, a díky vcelku vážnému poranění chodidel už na začátku expedice horolezcovi prostě nestačil. Tak se stalo, že zatímco horolezec byl stále vepředu a udával tempo, námořník se ho celých 2800 kilometrů snažil dohnat, aby se po několika málo pauzách přes den večer sešli ve stanu. (Leckdy jsem s Fuchsem soucítila, Messner ostatně taky, často se za ten spěch pro dobro přežití kaje). Novináři z toho po návratu udělali velkou kauzu (měli k dispozici Messnerův deník a později Fuchsovu knihu), oba partnery de-facto rozeštvali. Fuchs se bohužel moc nesnažil věci uvést na pravou míru nebo osvětlit, asi by bylo zajímavé porovnat Messnerovu knihu s tou jeho - bohužel, český překlad není k dispozici. Je ale pravda, že na kauze vydělal, mediální zájem z něj udělal polárnickou hvězdu.

Ne, že by knížka nebyla zajímavá. Má rozhodně spád, s vypravěčem se ztotožníte, a zhltla jsem ji jako malinu; ale není to typ, který člověk potřebuje číst znovu.

[opossum]

túto od Mesnera som nečítal, ale výborná je "Gobi -poušť ve mně". Podnikol vo veku 60 rokov prechod púšte Gobi...sám pešo. Celá kniha je bohatá na filozofické úvahy, o starnutí, smrti, o živote...

ponúkam dva úryvky:
...Gobi jsem přešel. Ale nezmoudřel jsem tím ani se neznavil – pouze zestárl. Ve vlastních očích. Ne, nechci si stěžovat. I umění srovnat se se stárnutím je třeba se učit: Jediná výzva, která mi ještě zbývá. Neboť všechny ostatní sny jsem si splnil. Gobi tedy nebyla můj poslední velký podnik.
Lidé se mě často ptají, zda není nudné jít krajinou, která je pořád stejná. Ano, svět, jímž v poušti jdu, je jednotvárný. Jako jeho ustavičně stejný průběh, jako každodenní ranní odchod nebo pocit prázdna v sobě. A stejnoměrností nevypadá náš život banálně, nýbrž absurdně, navíc ohroženě a konečně. Svým způsobem se život podobá poušti

...Ne, v Gobi jsem nezdivočel, ačkoli jsem týdny neviděl lidi. Svým způsobem se cítím lehčí než před cestou, uvolněný, osvobozený od dálav, které mě tak dlouho přitahovaly, dokud jsem se do jejich nesmírné rozlehlosti nevypravil.
Gobi se nedá dobýt už proto, že pohled do zdánlivé nicoty lze stěží snést. Je v ní však tolik prázdného prostoru a klidu a pohostinnosti – nikdy mi člověk nepřipadal mírumilovnější. Skoro se mi chce říct, že Gobi pro mě byla setkáním s nejkrásnějšími projevy lidské povahy. Gobi možná nemá konce a rok za rokem se bude ještě dál rozšiřovat, ale tam, kde se v ní sdružují lidé, je mnohonásobně lidštější než naše města. Toto poznání je ve mně uloženo navždy ve vzpomínce na pach zvířat a jurt, na chuť sušeného masa a slaného čaje, na skoro zapomenuté vzorce chování.
Je to s podivem, ale prostor, do nějž nedosahuje zákon, vytvořil velice humánní modely chování, třebaže přežití v poušti je ustavičný boj o každou jednotlivou konev slané vody, o místo k přebývání, o spravedlivou cenu masa na trhu. V širé prázdné zemi a potom, když jsme odkázání sami na sebe, se v nás probudí všechny schopnosti, rovněž životní instinkty. Stejně jako chození pouští i setrvávání v ní vytváří vlastní zákony, jež odpovídají povaze člověka. Neřídí se pravidly, ještě méně vnucenou morálkou, nýbrž vyvěrají ze společné strategie přežití, z jakéhosi kódu, jímž jsme my lidé, vybaveni od přírody. Nemusíme ani chápat, proč tomu tak je, stačí se jen držet těchto našich instinktů a jsme v rovnováze. Jedním z těch instinktů je soucítění. Nikoli onen náboženský soucit, nýbrž schopnost vmyslet se do toho, co ostatní cítí, prožívají, potřebují. Kolikrát jsem přišel jako naprostý cizinec k jurtě, svým způsobem odnikud, a již po pár minutách mi nabízeli čaj, jídlo a nocleh. Poslední cizinec možná prošel kolem před lety nebo desítkami let. Přesto se mnou všude zacházeli s naprostou samozřejmostí jako s vítaným hostem. Nikdy se mnou nehovořili jako s blbečkem, jak se často v evropských městech stává cizincům, když neumějí jazyk země.
Neměl jsem na takovou pohostinnost žádné právo. Pro kočovné pastevce je však vnitřní povinností. Práva nejsou samozřejmou součástí lidské povahy. Práva se dojednávají v urbánním modelu společnosti, kodifikují mezi lidmi a v zákonících a nakonec z nich mnohdy jsou pravidla odporující lidské povaze.
Kočovníci jsou přitom všude stranou. Nikdo je nechce. Ani v Mongolsku nic neznamenají. Stydí se za ně i za jejich způsob života. Považují jej za primitivní, zaostalý, pro společnost v globálním světě neužitečný.
Ve skutečnosti je tomu naopak. U nomádů jsem byl v bezpečí. Ve městech nikoli. V Gobi mé putování nikdy nebylo hledáním štěstí. Možná proto, že my všichni, kteří se snažíme v poušti přežít odkázáni sami na sebe, si musíme vybojovat své štěstí s mnoha momenty strachu. A tento strach nás učí, abychom jej sdíleli. Soucítění je nakonec sdílený strach. A toto sdílení přispívá ke štěstí všech.

[Willy]

MEZI ZÁLESÁKY

Lovecké příhody – to je téma, ke kterému se obzvlášť rád vracím. Ačkoliv už střední Evropa není úplnou divočinou, přeci jen se ještě dá při trošce štěstí prožít pěkné dobrodružství.
Před pár lety jsme se s mojí ženou a dvěma přáteli toulali Slovenským Rudohořím. Bylo září a nádherné počasí nás provázelo celý týden. Kochali jsme se přírodou Poľany a doufali jsme, že zaslechneme něco z jelení říje a snad spatříme i nějaké paroháče. Naděje byla velká, vždyť jsme procházeli jednou z nejvyhlášenějších jelenářských oblastí.
Ten den jsme dlouho nemohli narazit na pitnou vodu a tak jsme se utábořili až skoro za tmy. Stačili jsme nasbírat jen trochu dřeva, uvařit si večeři a celkem brzo jsme šli spát. Nocležiště jsme měli tentokrát poněkud dál od ohniště. Vše bylo rychle nachystáno a tak se za chvíli ozvaly zipy spacáků. Únava a chladná noc nás rychle ukolébala.
Bylo asi kolem třetí hodiny, když jsem se náhle probral. V naší blízkosti se ozývalo mohutné jelení řvaní. A teď se mu z druhé strany začal ozývat druhý jelen. Nezůstalo jen při jednom troubení, následovala mezi nimi totiž dost dlouhá výměna názorů. To už byli vzhůru i ostatní a se zájmem jsme všichni naslouchali. Och, jaká pohoda, ležet si pěkně v teple a přitom sledovat takovýhle koncert. Za chvíli se však ukázalo, že věc má jeden háček. Zjistili jsme totiž, že ti dva se k sobě pomalu, ale jistě blíží. A my, jak to tak vypadá, ležíme přímo na jejich trase. Zdálo se mi, že asi nebude úplně nejbezpečnější ležet zapnutý ve spacáku jen tak uprostřed řídkého lesa. Co když se ti dva potkají zrovna tady a v zápalu svých vášní přehlédnou naše maličkosti? Uklidňoval jsem se, že by to byla sakra náhoda. Ale červík nejistoty hlodal dál. Někdy je bohužel to přílišné čtení dobrodružných knih ke škodě, a tak, zatím co se oba rytíři překřikovali, moje fantazie pracovala na plno. Co dělat? Začít taky řvát, snad to nebudou považovat za výzvu? Nápad stíhal nápad. No, nebudu to natahovat. Nakonec jsem vylezl bosky ze spacáku a začal sbírat drobné klacíky a chrastí. Na nejbližším trochu vhodném místě jsem rozdělal oheň a do jeho plamenů pak naházel bukové listí. Hustý dým se začal pomalu šířit lesem. Po nějaké době jelení troubení zmlklo.
Do tmavé karpatské noci doutnaly poslední uhlíky improvizovaného strážního ohně. Hleděl jsem skrz větve na hvězdnatou oblohu a zatímco ostatní už dávno oddychovali, já ještě dlouho nemohl usnout ... .

V knize „MEZI ZÁLESÁKY“, kterou napsal americký prezident Theodor Roosevelt, se setkáte prakticky s veškerou lovnou zvěří severní Ameriky. Jsou zde i působivé popisy přírody, stejně tak i příběhy obyčejných postav tehdejšího pohraničí. Autor poskytuje věrný obraz rychle mizící americké divočiny na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Lovecké zážitky se střídají s zajímavými popisy zvyků jednotlivých zvířat. V mnohém tato kniha připomíná Setonovo dílo „Ze života severních zvířat“. Aby také ne, oba byli prakticky vrstevníky a spojovalo je skutečně mnoho společných zájmů. Pro čtenáře našeho typu jsou tu i velmi zajímavé popisy, jak se tenkrát tábořilo a jaká byla tehdejší výstroj. Knížečka u nás vyšla v roce 1922 nákladem České grafické unie v edici Země a lidé. Pokud v antikvariátu narazíte na některý výtisk z této řady (a že jich vyšlo celkem dost), neváhejte, většina z nich stojí za to. Snad jen, že ze strany čtenáře to bude chtít trošku více trpělivosti, neboť jsou přeci jen psány poněkud starší češtinou.
Dvě ukázky jsem si dovolil trochu jazykově upravit a text jsem doplnil obrázky staženými z internetu.

ROOSEVELT NA KONI

… toho jara jsme rozložili tábor tak vysoko v drsném předhoří, kam až jsme se mohli dostat koňským povozem. Ještě jsme však byli na mnoho hodin cesty od stanoviště zvěře, která zatím nesešla z vyšších poloh. Zařídili jsme se tedy tak, že jsme na lov opustili tábor vždy jen na dva tři dny. Nebrali jsme s sebou žádná zavazadla, protože terén byl obtížný a cesta pokaždé dlouhá. Měli jsme jen něco málo jídla a pak už jen pušku a náboje. Po návratu jsme se vždy pořádně najedli a dopřáli si pořádného spánku ve stanu. A pak jsme zas mohli vyrazit za wapiti do hor.
Při jedné výpravě jsme došli do širokého údolí. Po mnoha hodinách stoupání vzhůru jsme konečně narazili na čerstvé stopy. Podle jejich množství jsme usoudili, že jsou v těchto končinách nejméně dvě či tři tlupy s několika silnými jeleny. Zkoušeli si své parohy na osikách i vrbách a u jedné tůně vyhrabali jakési kaliště. Travnaté prostranství mezi stromy bylo jejich kopyty rozdupáno až na hlínu. Páchlo to tu i silně jeleninou. Bylo znát, že říje už začala.
Dál jsme se jen opatrně šoulali, ale všechna ta námaha zatím neměla žádný výsledek. Se západem slunce jsme se rozhodli utábořit. Zvolili jsme hustou smrčinu u malého jezírka. Řídili jsme se hlavně tím, že zde bylo dostatek suchého dřeva, které jsme snášeli na velkou hromadu. Rychle jsme založili oheň. Dokud ještě trval slabý přísvit, zaslechli jsme občas z okolí volání králíků. Když se setmělo a my seděli mlčky hledíce do ohně, začaly se ozývat sovy. Odstranili jsme ze země v okolí ohniště kameny a klacky a chystali se ulehnout v teple plamenů. Zapnuli si pečlivě kabáty, klobouky stáhli přes uši a usnuli. Náš spánek však byl jen chvilkový, často přerušovaný, neboť vždy když oheň přestal hořet, probudil nás chlad. Vyhasínající uhlíky bylo nutno prohrabat a znovu pořádně přiložit. A tak jsme se střídavě pekli a zase vychládali.

Autor: Michael RINGER

Sotva se na ranní obloze ukázal první slabý přísvit, vzbudil mě můj druh. Oheň byl vyhaslý a my byli studeným vzduchem docela ztuhlí. Rázem jsme vyskočili, protáhli údy, posnídali trochu chleba, prohlédli ručnice a dali se ztemnělým lesem.
Nejprve jsme sotva viděli na cestu. Šedá mlha se válela po tůních i močálech a nesmělé jitřní hlasy divočiny začaly oživovat mrtvé ticho. Po několika mílích cesty zazářily nejvyšší vrcholky hor v prvních ranních paprscích slunce. Kráčeli jsme bez hluku po jehličí a měkkém mechu, když v tom jsme před sebou zaslechli halasné funění a třískání.
Na malé mýtince, asi sto kroků před námi, zápasili spolu dva jeleni wapiti na život a na smrt a dva jiní tomu jen tak přihlíželi. Byl to úchvatný pohled. Sokové stáli proti sobě se skloněnými parohy, hřívu a srst na hřbetě měli zježenou. Pak se oba zuřivě vrhli do sebe. Třeskot paroží se rozléhal údolím. Tím nárazem byli oba sraženi na kolena, s parohy do sebe zkříženými opírali se o zadní běhy a napínali všechny svaly. Přitom ještě mohutně řvali. Ať se snažili seč mohli, ani jeden však nenabyl převahy. Tu jeden, tu druhý sebou trochu zmítali a přitom lámali okolní křoví a rozdupávali půdu. Konečně se pustili a postavili proti sobě. Jejich boky se vzdouvaly, prudce dýchali a proudy páry se srážely v chladném ranním vzduchu. Pak do sebe opět narazili. Každý s největším napětím usiloval zdolat svého soka nebo jej nabrat na nechráněném místě. Avšak široké parohy zachytily každé nebezpečné bodnutí či úder.
Zápasy jelenů wapiti jen zřídka končí povážlivě. Pevné, doširoka roztažené parohy jsou velmi účinnou ochranou i proti těm nejprudším nárazům. Jen když jelen při obratu dá protivníkovi příležitost, může být smrtelně bodnut do boku nadočnicovými výsadami. Někdy se zcela mimořádně stane, že se parohy zápasníků do sebe zaklesnou tak pevně, že oba jeleni pak bídně zahynou. Můj vlastní ranč „Elkhorn“ byl pojmenován právě podle toho, že na tomto místě byly nalezeny dvoje skutečně skvostné parohy vklíněné takto do sebe.

DVA WAPITI SPOJENI PAROŽÍM

… jednou na podzim jsem byl opět na lovu, tentokrát někde mezi Idahem a Montanou. Byli jsme dva, cestovali jsme velice na lehko, každý měl jen jednoho nákladního ponyho a jednoho jezdeckého koně. Byli jsme vysoko v horách a nesledovali jsme žádné pravidelné stezky. Proto byla naše cesta často mimořádně obtížná. Někdy jsme vedli koně lesem podél hranice lesa, kde srázy nebyly příliš příkré. Pak jsme jeli řadou světlin nebo táhli otevřenou parkovou krajinou. Tu a tam jsme se museli prodírat kusy pralesa a s neuvěřitelnou námahou jsme urazili denně jen několik mil. A i toho jsme dosáhli díky podivuhodné chytrosti a jistotě koní. Mnohdy se hodila velká zručnost mého průvodce v používání sekery.

Autor: Philip GOODWIN

Jednoho pozdního odpoledne jsme došli do náhorního údolí, kde nic nesvědčilo o tom , že by se ho před námi dotkla lidská noha. Prostředkem tekl čirý potok a po obou stranách se rozkládal pás hustého smrkového lesa, který se střídal se světlinami. Táhli jsme proti proudu, až jsme došli na rozměrnou bobří louku. Na dvou místech se potok rozšiřoval v malé rybníčky a na nich se vznášelo několik leknínů. Louka byla zcela rozdupána od losů. Křížem krážem vedly jejich stopy, vrbové větvě byly okousány a i většina leknínů byla již spasena. Stopy byly čerstvé a vše nasvědčovalo, že jeden nebo více lopatáčů nedávno toto místo navštívilo.
Počínalo se šeřit a my jsme se zde z obavy, abychom losy nezaplašili, nechtěli utábořit. Stoupali jsme ještě chvíli vzhůru údolím, až jsme došli na krásnou louku, kde byl dostatek pastvy pro naše koně. Na jejím okraji jsme rychle rozložili tábor. Zavazadla jsme složili pod vysokým hustým smrkem, pustili umdlené pony volně na louku a koním jsme spoutali přední nohy. Napříč mezi dva smrky jsme položili tyč a přes ni jsme napjali kus plachtoviny, kterou jsme užívali jako stanu. Pod ní jsme si rozložili svoje lůžka. Chléb jsme měli napečen ještě z předešlého dne a v několika okamžicích vřela voda v kotlíku. V pánvi syčel tuk a můj druh zatím oškubával a dělil na patřičné kusy dva čerstvé lesní tetřívky. Z obavy, abychom losy neznepokojili, rozdělali jsme jen malý oheň a hned po večeři jsme znaveni ulehli. Ostrý vítr naštěstí vál údolím směrem vzhůru.
Za ranního úsvitu jsem se probudil. Zatím co můj společník ještě ležel v hlubokém spánku, vylezl jsem ze svého bizoního spacího vaku. Jíní pokrývalo vše, co jsme nechali mimo stan. Bylo velmi chladno. Rychle jsem si obul pár pevných mokasínů, nasadil rukavice i čepici a vydal se lesem dolů na losí loučku. Šel jsem pomalu a snažil se vyvarovat jakéhokoli zvuku. Když jsem došel k okraji louky, už se dostatečně rozednilo a zdálo se být dosti světla ke střílení. Chladné červené pruhy prozrazovaly, že slunce brzo vyjde. Než jsem opustil zákryt posledních smrčků, zaslechl jsem před sebou podivné špláchání. Hned jsem věděl, že někde přede mnou ve vodě je los. Asi popochází sem a tam a utrhává svými pysky stopky leknínů. V teplých měsících losové tráví většinu času ve vodě. Pasou se na vodních rostlinách a často potápí hlavu hluboko do vody. Nevzdávají se však docela svého zvyku ani tehdy, když je počasí tak studené. Mnohdy se stává, že se jim při tom na chundelaté srsti.tvoří i rampouchy. Pomalu jsem se přikrádal k okraji hustého vrboví. Opět jsem zaslechl šplouchání a za nejbližším křovím jsem spatřil neurčité obrysy losího zadku. Jeho mohutný tmavý trup vynikal v kalné šedi přísvitu. Jeho obrovské parohy se ostře zvedaly a sloupy páry mu stoupaly z chřípí. Několik vteřin stál bez hnutí přede mnou a pak se pomalu začal obracet. Stává se často, že je-li los zblízka překvapen, obyčejně zůstane několik okamžiků strnule stát a pak teprve prchá s neobyčejnou rychlostí. Když můj paroháč udělal čtvrt obratu, zamířil jsem a vystřelil na lopatku. Zvíře se prudce vztyčilo, pak mrštně vyskočilo na břeh a zmizelo ve vrbinách. Slyšel jsem, jak se řítí dále houštinou. Pak náhle hluk přestal. To se los skácel k zemi. Když jsem k němu došel, byl již mrtev, kule mu pronikla srdcem.

Autor: John PHELPS

[Waldläufer]

Pri hladani inspiracie co si precitat som nasiel tuto listinu, snad si v nej najdete pribeh/knihu co Vas zaujme:
http://www.nationalgeographic.com/adven ... _1-19.html

[bobek]

Budu stručný. Zane GRAY - Zálesák, napínavý westernový příběh o chlapovi se srdcem na pravém místě, padouších, lásce, nenávisti a těžkém rozhodování...
http://www.databazeknih.cz/knihy/zalesak-41660
Moc pěkná kniha.

[bb69]

Pre milovníkov sci-fi s postkatastrofickou tématikou dávam do pozornosti knihu, ktorú som dočítal pred pár dňami: " William R. Forstchen - Vteřinu poté ". Je to, podľa môjho názoru, veľmi realisticky podaný príbeh ľudí, odohrávajúci sa v jednom zapadnutom americkom mestečku, po výbuchu tzv. EMP bomby. Niekomu bude možno prekážať značná dávka amerického patriotizmu, hlavne v závere knihy, vo mne však, každopádne, tento román zanechal veľmi silný dojem.

[Elév]

Na vyváženie toho amerického patriotizmu si môžeš dať ruský sci-fi klenot bratov Strugackých: Piknik pri ceste - najlepšie sci-fi aké som čítal a v podobnom duchu...