Odporúčte knihu !

[SKW]

Dávam do pozornosti dotlač knihy Woodcraft & Camping od Kepharta. Samozrejme existuje aj jej voľne dostupná elektronická podoba (PDF), tento príspevok je pochopiteľne adresovaný tým, ktorí majú radšej staré dobré knihy vo fyzickej podobe. Je to jedinečná príležitosť ako túto skvelú knihu získať do svojej knižnice.

Kód: Vybrať všetko

http://shop.smokiesinformation.org/products2.cfm/ID/2607/name/Camping-and-Woodcraft-(Softcover)

[Gryf]

4 książki o ogniu - wszystkie po francusku.

. "La Grande Aventure du Feu" . Bertrand Roussel Paul Boutié.

. "Produire le feu de la Préhistoire à nos jours" . Bertrand Roussel, Caroline Menras.

. "Faire du feu comme nos ancêtres" . Jacky Parmentier.

. "Le feu avant les allumettes. expérimentations et mythes techniques" . Jacques Collina-Girard.

[Gryf]

Mam tą książkę w PDF. Wysyłam na e-maila.

[Killian]

7 oblubenych knih Mors Kochanski.

[mr_kaktus]

Forest Carter - Škola Malého stromu

...z tohto musí padnúť na riť každý kto má srdce...

mozem len potvrdit nenormalne silna kniha. vcera som to zhltol v elektronickej podobe a dnes si ju uz aj idem kupit v originali. A rovno aj Odvedu vas do Sierry Madre.

[Willy]

Forest Carter - Škola Malého stromu
Také ji mám zařazenu jako jednu z nejlepších knih.
Pro ty, kdož si ji nechtějí přečíst, je tu možnost shlédnout i celkem zdařilý film, ale kniha je kniha - ne všechny myšlenky se dají převést na filmové plátno.

Informace o filmu najdete
http://www.csfd.cz/film/19233-dobrodruz ... o-indiana/
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1051 ... 238143765/

stáhnout lze zde:
http://uloz.to/xRQjF151/dobrodruzstvi-m ... ana-cz-avi
anglická verze + možnost titulků:
http://uloz.to/hledej?q=Education+of+Little+Tree

[mr_kaktus]

inac este ma napadlo ze tato tu tusim nebola spominana (tiez je to beletria)

Jack Kerouac - Dharmovi tulaci (Dharma bums) da sa najst aj v elektronickej podobe

[Elév]

Jack Kerouac - Dharmovi tulaci (Dharma bums)

Uf... to som aj zabudol že to existuje , díky za pripomenutie... a to treba určite spomenúť aj ON THE ROAD!!! ...ak by sa náhodou našiel niekto, kto to nepozná, čo teda velice pochybujem, tak nech sa nenechá zhnusiť tým, že je to povinné čítanie!

[Pája]

Momentálně dočítám Osamělého poutníka, též Kerouac, co stojí za to.

[Willy]

LOVCEM V TAJZE

... Dosud jsem nepoznal takovou svobodu a volnost a nebyl jsem nikdy tak plný energie. Na divočině bylo krásné to, že poskytovala nezávislost, jaká se nedá ničím zaměnit a jaká je v civilizaci prostě nemožná. Byla to nádherná nezávislost, která se vykupuje nezbytností starat se sám o sebe a spoléhat se v podstatě pouze na sebe. Člověk musí pořádně napnou svaly a otužit srdce, aby to všechno stačil, musí být sám k sobě nesmírně náročný. Život v divočině se nedá ošidit ani nahradit nějakým navyklým stereotypem. Platí zde jiné normy. Člověk má tady obvykle takovou cenu a je i uznáván podle toho, jak v divočině obstojí. Svobody a volnosti si můžeš vzít jen tolik, abys zůstal pánem situace. A máš ji tak dlouho, dokud jsi ochoten namáhat se a riskovat. Potýkat se s tajgou totiž znamenalo potýkat se v prvé řadě sám se sebou a překonávat vlastní pohodlnost.

To jsou slova, která jsem si vypsal z knihy LOVCEM V TAJZE od JANA KOZÁKA. Kniha vyšla v Čechách nejméně pětkrát, buď v Československém spisovateli nebo v nakl. Albatros. I na Slovensku se dočkala nejméně jednoho vydání pod názvem LOVCOM V TAJGE. Není těžké obstarat ji, vídám ji celkem často v antikvariátu a za velice rozumnou cenu (50 - 60 Kč).
V knize je popisován každodenní život sibiřských lovců, kteří žijí mnohdy celé měsíce zcela osaměle uprostřed nekonečných rozloh Bajkalské tajgy. Autor s nimi v primitivním loveckém srubu strávil dvě dlouhá období. Poznal život tamní přírody jak v zimě, kdy bílému kraji vládne i šedesátistupňový mráz, tak z jara, kdy se zkamenělá země zprudka probudí k životu a bujná vegetace se rozhýří nejpestřejšími barvami. Přečtete si spoustu zajímavých postřehů ze života zvěře, prožijete řadu příhod s rosomákem, sobolem, tetřevem, medvědem, kabarem, jeřábkem, vlkem a nebo s loveckým psem - lajkou. Ale zrovna tak se zúčastníte líčení pastí, lov na tetřevy, cestováni s koňmi, zbloudění v tajze či náročného překonání rozbouřené řeky. Potkáte se s Evenky, kteří zde pasou svoje sobí stáda a nebo se naučíte různé zálesácké fígle či zajímavé recepty z lovecké kuchyně.

Přeprava k loveckému revíru

Stále na cestě

Na prahu loveckého srubu

Tetřev

Starší čtenáři si asi budou spisovatele Kozáka pamatovat jako autora několika knih s tématem poválečného vývoje socialistického Československa a nebo i jako dlouholetého předsedu Svazu českých spisovatelů. Mohu vás ale uklidnit, čtení jeho loveckých příběhů ze Sibiře se bát nemusíte. Kniha jen potvrzuje starou zkušenost, že psát o přírodě v nějakém politickém hávu snad ani nejde.

Autor se vrací z lovu

Na ukázku jsem z knihy vybral popis příchodu jara.

V noci 5. května se náhle oteplilo. Když jsem ráno vyšel pro dřevo, sníh byl najednou změklý, vanul jihozápadní vítr. Nahoře na nebi letěly v klínu divoké husy. Byl to předvoj jarního stěhování. Doléhal ke mně vzdálený šum křídel, ozvalo se první táhlé zakejhání. Stál jsem s náručí dřeva před srubem a dlouho se za nimi díval.
Kolem poledne začalo pršet. Padaly velké těžké kapky. A ze stříšky teklo jako z okapu. Oteplilo se tak prudce, že jsem mohl nechat otevřené dveře. Naslouchal jsem. Jaký to byl veselý déšť. Probouzel se ve mně pocit radosti a pohody, konečně nastala změna. Přišla tak rychle, že jsem se nestačil divit. Liják trval sotva hodinu, ale voda už tekla po zmrzlé zemi proudem. Rozmáčený sníh se přímo před očima sesedal. Odevšad se ozývalo bublání, zurčení a klokotání. U řeky se přitékající voda hrnula po ledu, který dosud ucpával koryto. Divoce stoupala a rozlévala se po louce, měnila ji v obrovské jezero.
Do dalšího rána jsem byl obklopen vodou. Rozlité jezero, z jehož plochy ještě tu a tam trčely kopečky sněhu, se stalo letištěm, kde přistávalo jedno hejno za druhým. Když si divoké husy nebo kachny otřepávaly křídla, nebo když vzlétaly, pršely kolem nich kapky. Každá sluncem prozářená kapka byla jako drahokam. Od rána do večera se ozývalo hlučné káchání a kejhání. To byl život!
Nemohl jsem se té náhlé změny nasytit. Najednou bylo všechno v pohybu. Mohl jsem odložit ušanku i bundu a jen tak ve svetru si sednout mezi dveře na stoličku. Byla to rozkoš nastavit tvář paprskům sluníčka, které tak hřálo! Během tří dnů teplota vystoupila na 20˚ C. Nebe nad údolím Sněžné řeky se změnilo na vzdušný průplav. V řetězech a klínech, v neuspořádaných hejnech i v drobných skupinkách létali tažní ptáci k severu a severovýchodu.
Ono velké jarní stěhování neutuchalo ani v noci. Vůbec jsem nemohl spát. Scéna, která se odehrávala, měla přímo fantastický nádech; zdála se neskutečná. Měsíc lehce zamlžený, podobal se růžově kalné skvrně. Kolem se po nebi rozléval řidnoucí narůžovělý svit. Jako by někde daleko plápolal obrovský oheň a na nebi se z něho linula zář. Dál obloha potemněla; zářily a chvěly se na ní hvězdy. A tu se vysoko nahoře objevila dlouhá šedá šmouha. Vynořila se z temnoty a neslyšně plynula. Byla stále jasnější. Hejno ptáků plulo měsíčním světlem. Pak šmouha opět matněla a rozplývala se. Bylo to vzrušující. Tím spíše, že na vodě přede mnou se zrcadlilo druhé nebe. Mezi hvězdami a měsíční září spaly kachny. Měl jsem pocit, že stojím mezi dvěma obrovskými světy – uprostřed svatyně, v níž se koná tajuplný obřad. Tah ptáků mne od malička probouzel zvláštní nepokoj; v duši se mi vždy pohnulo něco odvěkého, podivná neklidná touha a stesk. Až doposud jsem noční tah ptáků nikdy nespatřil. Působí mnohem silněji než denní. Viděl jsem v životě jen málo tak úchvatných a dramatických obrazů. Nemohl jsem od toho oči odtrhnout.
Tu noc jsem usnul velice pozdě. Sotva se mi totiž oči klížily, ozval se docela blízko pronikavě drsný kvílivý nářek. Úplně mě vyděsil. Posadil jsem se ve spacáku. Které zvíře nebo pták může mít takový hlas? Stalo se něco? Patrně se venku odehrála nějaká tragedie. Čekal jsem dlouho, zadržoval dech, ale výkřik už se neopakoval.
Ráno, když jsem se otevřel dveře, na rozlitém jezeře před chatou odpočívalo pět zářivě bílých ptáků. Jejich peří planulo jako ten nejčistší sníh. Byly to labutě zpěvné, oproti těm našim měly kratší krk a kořen zobáku citrónově žlutý. Skřípot dveří je probudil. Vylekaly se a pomalu zvedly. Jak mávaly křídly ozval se těžký hluk. A do něho pronikl ten noční kvílivý zadumaný, chroptivý hlas. S úžasem jsem naslouchal. Zněl dlouho. Jak se labutě vzdalovaly a hlas slábl, postupně jasněl a lahodněl. Měnil se v něžný souzvuk houslí a trub. Později jsem se dozvěděl, že táhnou jen v noci a přes den odpočívají. Lovci říkali, že hnízdí až daleko za polárním kruhem a jejich hlas je v arktické tišině slyšet na kilometry daleko.


P.S.: Při každé mojí cestě na sever Evropy jsem toužil spatřit tyhle severské labutě, ale stále se nedařilo. Až se na mne konečně po mnoha letech usmálo trochu štěstí. Dovolil jsem si vám předložit tento zážitek tak, jak jej vyprávěla kamarádům u ohně moje žena.

„Projížděli jsme od rána ve vytrvalém dešti krajinou Laponského Švédska. Stěrače sotva stíhali rozhrnovat potůčky vody. Právě jsme míjeli jedno z mnoha jezer obklopených jehličnatými lesy, když nás Willy najednou nekompromisně žádal, abychom s autem ihned zastavili. Horečnatě nám oznámil, že přes větve stromů zahlédl na hladině velké bílé ptáky, což by určitě mohli být ony vytoužené labutě zpěvné. Auto zastavilo u krajnice, on se bleskurychle nasoukal do bundy, na krk si zavěsil dalekohled a s odhodláním zažraného ornitologa vyrazil do lijáku. Viděli jsme, jak se opatrně prodírá skrz stromy směrem k jezeru. Pak nám zmizel z dohledu.
Po nějaké chvíli se rychlým krokem vrátil, rychle otevřel dveře a prudce dosedl. Z čepice mu ještě kapala voda, když se obrátil na řidiče a jen zavrčel: „Prosím tě, jeď....!“ Kola se pohnula, seděl dál jak zařezaný a na naše zvědavé otázky vůbec nereagoval.
Teprve po delší době z něj vypadlo, že to nebyly ony vysněné labutě, ale jen velké bílé kanistry, které jako bójky držely na hladině laponskou rybářskou síť. Smích zněl v autě ještě hodný kus cesty.“

Laponsko země lesů a tisíce jezer

Já jen musím podotknout, že se ten rok nakonec nad námi dobrý duch severu přeci jen smiloval a my jsme ony labutě o pár dní později konečně mohli pozorovat .

[Delewar]

Mám, prečítal som ju za tie roky už cez tridsať ráz. Je to moja najobľúbenejšia kniha o prírode. Natrafil som na ňu prvý raz ešte kedysi v deväťdesiatych rokoch v knižnici a len nedávno som sa dostal ku niekoľkým českým originálom, s rôznym rokom vydania.
Odporúčam!

[mohadive]

Super kniha. Necital som ju sice 30 krat, ale aspon 5.

[beaster]

Dakujem za super TIP na zaklade tohto vlakna som si ju kupil (az z Kosickeho antikvariatu mi prisla) a na zaklade prvych par stran co som vcera precital mozem uz teraz povedat, ze to bude SUPEEER kniha Este raz dakujem.

[Willy]

LOVCI KOŽIŠIN - HELGE INGSTAD

Helge Ingstad je autor směle kráčející ve stopách dalších slavných Norů, jakými byli třeba Nansen, Amundsen, Hayerdahl.

HELGE INGSTAD

Všechny knihy, které od tohoto autora vyšly v češtině, jsem přečetl s velkou chutí.
KOLUMBUS NEBYL PRVNÍ – v ní popisuje svoje úspěšné pátrání po pozůstatcích z osídlení Vikingů na východním pobřeží severní Ameriky. Vypravil se totiž na malé plachetnici z Norska přes Island do Grónska a pak dál na jih a porovnával postupně se objevující pobřeží Kanady s historickými záznamy starých vikingských ság, až dorazil do bájné země Vinland.
POSLEDNÍ APAČOVÉ – cestopis, ve kterém se Ingstad vypravil do pohoří Siera Madre nalézt poslední živé Apače, žijící ještě starým způsobem života.
MUŽI DIVOČINY – román z prostředí kanadských lovců kožešin

U nás je asi nejznámější kniha LOVCI KOŽIŠIN, kterou i já považuji za jeho nejlepší dílo. Je to vlastně popis událostí z autorova mládí, kdy se v kanadské tundře západně od Hudsonova zálivu celé čtyři roky živil jako lovec kožešin. Popisuje běžný život trappera během celého roku. Letní práce i cesty na kánoích, rybolov, zimní výpravy s psím spřežením, lov do pastí i s puškou a také dlouhá mrazivá lovecká výprava s místními indiány. Ingstad se pečlivě věnuje i stavbě srubu a životu v něm během zimní lovecké sezóny. Kniha je nabitá nejen pěknými popisy přírody, ale i hezkými příběhy o místních lidech a to jak o bílých lovcích, tak i o indiánech. Najdete zde postřehy, rady a návody, jak si poradit v nepředvídaných situacích. Prostě zálesácká kniha jak má být.

Vybral jsem z knihy pár ukázek:
… nadešly jiskrně jasné podzimní dny a bylo nádherné dělat rybáře. Každého jitra jsem pádloval proti proudu řeky, abych se podíval na svoje sítě. Když jsem se k poledni vracel, seděl jsem po kolena v rybách. Psi přibíhali na břeh a stáli s nastraženýma očima i ušima plni očekáváním. Čtverák se obyčejně brodil vodou a pak nakukoval přes okraj do kánoe, aby se osobně přesvědčil, jaké že jsou vyhlídky na oběd.

… tam na severu je něčím samozřejmým, že stan nebo srub jsou otevřeny každému, kdo jde kolem, a že také bude pohoštěn.
Pohostinnost je zákonem země, a kdo ji poruší, potrestá nejvíc sám sebe. Dříve či později octne se tu člověk v situaci, kdy potřebuje pomocnou ruku. Tak se nám nejednou už stalo, že indiáni zachránili bělocha před jistou smrtí. Mnohdy se ujali vyhladovělých a vyčerpaných trapperů, kteří zabloudili. Jindy zas našli lovce kožešin ležícího ve své chatě vysíleného kurdějemi. Indiáni mu dali napít čerstvé sobí krve nebo čaje z borového jehličí a někdy nemocného odvezli až do nejbližší obchodní stanice. Na druhou stranu nutno říci, že srub nebo stan bělochův už přišel vhod leckterému hladovému a zkřehlému indiánovi.

INGSTADŮV SRUB

… svůj srub jsem již nikdy nespatřil, neboť od nynějška mě vodil osud daleko široko celou zemí. Stále se mi však zdá, že ho vidím prosvítat mezi stromy, když jsem se unaven a promrzlý vrátil se psy, kteří táhli saně v ostrém klusu. Živé jsou v mé mysli i teplé večery, když jsme se s Dalem usadili každý na svůj špalek u kamínek a mezi bafáním dýmek popíjeli čaj.
Srub je tam jistě ještě dnes a všechno je kolem Losího jezera určitě tak, jak to bylo. Březový sráz, kde byl zastřelen los, brusinková stráň, řeka vinoucí se rákosím a krysí trávou, naše obě kanoe, ležící kýlem vzhůru na břehu a všechno ostatní.
Nechali jsme dveře přivřené a tak se mohlo stát, že se do srubu dostala liška nebo vlk a očichává tady staré hadry. A kdo ví, nejede-li kolem na saních nějaký indián a nespatří-li mezi stromy střechu srubu. Je promrzlý a unavený, a tak se jistě podívá dovnitř. Jestliže si pak rozdělá v kamnech oheň, natáhne se na lůžku a ocení, jak je mezi čtyřmi stěnami příjemně. Možná pak pošle v duchu přátelskou myšlenku za „teotenny – bílými muži“, kteří srub u Losího jezera postavili.

INTERIÉR SRUBU

LŮŽKO VE SRUBU

… přichází jaro jeden za druhým se lovci vracejí k obchodní stanici ze svých mnohdy hodně vzdálených lovišť. Uprostřed noci proniká do mého stanu bohapustý hluk. Přichází z částečně roztátého Velkého Otročího jezera. Běžím dolů k jezeru a tam plavou přes otevřenou vodu dvě psí spřežení až stříká pěna. Dva muži se pohotově zavěsili na saně. Konečně se vyhrabou na břeh, stejně jako psi i oni střásají ze sebe vodu. Jsou to Price a Clark, klidně se ke mně obrací a praví : „How are you?“ Jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě - proplavat o půlnoci mezi ledovými krami k zdejší obchodní stanici.

PSÍ SPŘEŽENÍ

… už po tři dny pokračujeme ve své cestě dál na východ, aniž jsme cokoliv pořádného snědli. Několikrát jsme to zkusili s černým horským lišejníkem, který jsme uvařili ve vodě. Nechutnalo to špatně, ale nasytilo to pramálo. Jinak se pil ráno, v poledne a večer čaj. Indiáni ho vždy navařili spoustu a pili jsme ho co nejvíce horký. Žádný z nás, jak jsme tak šlapali na sněžnicích, už nebyl nějak zvlášť silný. Poznenáhlu ustupoval náš hlad mdlé únavě.
Náhle někdo z indiánů zavolal „E-then! E-then! – Sobi!“ a řada sani se zastavila. Ano opravdu. Před námi na pláni putovalo stádečko sobů. Psi začali štěkat a tak je raději všichni bleskurychle uvázali. Sobi však psy zaslechli a rychle mizeli za nejbližším hřebenem tundry.
Pudy indiánů se vznítily. Jeden z nejzkušenějších indiánů - Moose, si rychle připnul sněžnice a vyrazil po sněhovém koberci do míst, kde zmizel poslední sobí býk.
Pane bože! Jak ten chlap uměl běžet.
Byl unavený, udřený stejně jako ostatní, ale náhle po tom nebylo ani stopy. Byl to teď indián z tundry ve své nejryzejší podobě, se schopností vsadit vše na jednu kartu. Byl to boj život, který jim byl už po tisíciletí smyslem života. Rychle mizel za obzorem. Po nějaké době konečně třeskl výstřel.
Když jsme dojeli na místo, sobí býk ještě kopal nohou v posledním smrtelném zápase. Brzy jsem se všichni shromáždili kolem kořisti. Zřídkakdy bylo zvíře staženo a rozčtvrceno s větší pečlivostí. Morek a tuk jsme snědli na místě a svlažili hrdlo několika šálky teplé krve. Zbytek byl nalit do sobího žaludku. Když i psi dostali své sousto, hodili jsme maso na saně a po sobovi zbyla jen krvavá skvrna ve sněhu. Po nějaké době jsme konečně našli vhodné místo pro tábořiště, byla to malá úžlabina, ve které se schovával malý lesík s dostatkem topiva.
Toho večera jsme seděli pohromadě v jednom stanu, poslouchali klokot v mastném hrnci, který byl usazen na malých kamínkách. Všichni se jen šťastně usmívali. Konečně byla jedna várka uvařena a pak další a další.
Celý sob byl ten večer sněden do posledního kousku. My se konečně pohodlně rozvalili na sobích kožešinách a blahobytně krkali.

Se zařazením knihy LOVCI KOŽIŠIN do své knihovny rozhodně neuděláte chybu.
Mors Kochanski jako autor naší základní příručky Bushcraft psal svoje postřehy a rady právě pro tyto přírodní poměry, tedy pro rozhraní boreálních lesů – tajgy a holé tundry. Chcete-li pořádně nasát tuto atmosféru, neváhejte!
V Čechách vyšla kniha minimálně třikrát a v antikvariátech se dá sehnat celkem běžně - cena tak kolem 60,- až 80,- Kč.
Jen pozor - s úplně stejným názvem vyšla i kniha, kterou napsal český spisovatel František Flos. V tom případě se jedná o dětský román z podobného prostředí.

VŠECHNA TŘI VYDÁNÍ LOVCŮ KOŽIŠIN POHROMADĚ

Když jsem na internetu pátral, zda existuje i slovenský překlad, tak jsem neuspěl. Pokud o slovenském vydání víte, dejte ostatním vědět.

Ještě něco osobního, já jsem tuhle knížku dostal od táty jako kluk k vánocům a vidím to jako včera, nemohl jsem se od ní během svátků odtrhnout. Jsem přesvědčen, že to byla jedna z těch knih, které mne jako čtrnáctiletého zásadně ovlivnila na celý život. Tady někde se začaly rodit sny - spatřit na vlastní oči stáda sobů, touha putovat a tábořit v krajinách nedotčených civilizací, chodit na sněžnicích, poznávat divokou přírodu a postavit si opravdový srub, zajímat se o životy přírodních národů a vyzkoušet všechny ty různé zálesácké fígle.
Naplňování těch snů trvalo dlouhá léta, rozhodně se nezdařilo úplně všechno, ale pořád se snažím .

PUTOVÁNÍ KRAJEM SOBŮ - LAPONSKO

TENTOKRÁT STÁDEČKO SOBŮ NA VLASTNÍ OČI

SNŮM JE TŘEBA VĚŘIT, KDYŽ VĚŘÍME SNŮM, PŘIJDOU MYŠLENKY, SLOVA A POTOM ČINY. ZKUSME TO VŠICHNI.
Oldřich ŠTOS, Kota 1000

Foto: ilustrace a fotografie z knihy a Zdeňka

[bobek]

Lovce Kožišin mohu také směle doporučit, jen jsem ho četl od Františka Flose.

http://www.databazeknih.cz/knihy/lovci-kozisin-24610

Je to taková klučičí sdcovka