Severoamerický Indiáni - všetko sem

Témy, ktoré súvisia s bushcraftom, no neviete ich zaradiť inde

Re: Severoamerický Indiáni - všetko sem

Poslaťod Willy » 10 Nov 2020, 13:56

VAK NA TŘECÍ DŘEVA
Chtěl jsem si vyrobit nějaký pěkný stylový obal na pomůcky pro rozdělání ohně třením. Jak už jsem psal minule, využil jsem nedávného rawhidového víkendu pro výrobu právě takového vaku.

WIZIPAN 01.JPG

Kus nevydělané, už oškrabané hovězí kůže je potřeba rozmočenou natáhnout do rámu a nechat zasychat. Další den začneme na ještě vlhkou kůži malovat kontury už předem rozmyšlené výzdoby.

WIZIPAN 02.JPG

Pak postupně nanášíme jednotlivé barvy a přitom se snažíme nechat mezi různými odstíny malou mezeru.

WIZIPAN 03.JPG

Tak tady je to vše hotové :wink: .

WIZIPAN 04.JPG

Zbývá už jen přetřít celý výrobek řídkým klihovým nátěrem.

WIZIPAN 05.JPG

Tvarem vaku jsem se inspiroval u prérijních indiánů - jde o tradiční obal na potraviny zvaný WIZIPAN. Při sešíváním rawhide je nutné přidat jelenici, která se pak nakonec nastříhá na třásně. Vak je v průřezu sešit do tvaru kapky, dno je z jelenice a vrchní rukávovou část jsem ozdobil temně červenými korálky.

WIZIPAN 06.JPG

FOTO: Zdeňka
"PROTOŽE JSEM POZNAL TRÝZEŇ ŽÍZNĚ, VYKOPAL JSEM STUDNU, ABY Z NÍ I JINÍ MOHLI PÍT."
Ernest Thompson SETON


Obrázok
WOODCRAFT IS LIFECRAFT!
Obrázok užívateľa
Willy
 
Príspevky: 468
Registrovaný: 28 Aug 2013, 23:15
Bydlisko: Praha
Dal Ďakujem: 2319 x
Dostal Ďakujem: 2712 x

Re: Severoamerický Indiáni - všetko sem

Poslaťod Legil » 17 Dec 2020, 14:18

ZDROJ: https://www.dobrodruh.sk

Ishi - posledný divoký Indián
Vladimír Svoboda - 13.12.2007

KategórieHistória Indiáni

LokalityKalifornia USA
ishi
Ishi (Iši) vstoupil do moderního světa z doby kamenné časně ráno 29.srpna 1911. Stalo se to na odlehlých jatkách v horách Mount Lassen v severní Kalifornii. Řezníci zburcovaní štěkotem psů tam polapili téměř nahého zuboženého muže.

Posledního svobodně žijícího kalifornského Indiána. Ten bezradně bloudil kolem chlévů s ustájeným dobytkem. Vzrušeně telefonovali šerifovi J.B.Webberovi a ten hned přijel i se svými zástupci. Divý muž byl vyhladovělý, vyčerpaný, zřejmě u konce svých sil. Jeho tmavé oči těkaly sem a tam, ale nekladl žádný odpor a nechal si klidně nasadit pouta. Šerif ho odvezl do Orovillu, a protože nevěděl, co s ním, zavřel ho do okresního vězení.

Nevinný vězeň odmítal jídlo i pití, ba dokonce vzdoroval i spánku. Šerif se snažil zjistit, co je zač, a povolal několik místních Indiánů a Mexičanů, aby se ho vyptávali maidusky, wintunsky a španělsky. Zajatec poslouchal pozorně, ale zřejmě nic nechápal. Odpovídal řečí, jíž nerozuměli ani Indiáni, natož běloši.

Zpráva o záhadném divochovi se brzy rozšířila a davy zvědavců obklopily vězení, takže je šerif Webber musel dát rozehnat. Záležitost pronikla i do novin a reportéři psali "o divém muži z Orovillu". Tyto články upoutaly pozornost dvou mladých etnografů z Kalifornské univerzity - a to bylo nejlepší, co se mohlo stát.

Profesoři Alfred L.Kroeber a Thomas Talbot Waterman se zabývali výzkumem kalifornských Indiánů. Už několik let studovali a zaznamenávali indiánské jazyky a nářečí a sbírali všechen dostupný materiál, předměty denní potřeby, zbraně, nástroje, šperky, ozdoby atd. pro univerzitní národopisné muzeum, které mělo být brzy otevřeno. Když v novinách četli o tom podivném Indiánovi z Orovillu, hned je napadlo, z kterého kmene asi pochází. Věděli totiž, že hornaté území na sever od Orovillu patřilo kdysi Indiánům ze skupiny kmenů Yana, kteří se velmi úporně bránili pronikajícím bělochům. Divý muž byl bezpochyby Yana, ba pravděpodobně poslední příslušník yanského kmene Yahi, o němž se soudilo, že již dávno vymřel.
Dne 31.srpna telegrafoval profesor Kroeber šerifu Webberovi: "Zadržte Indiána hovořícího neznámým jazykem, dokud se nedostaví profesor z Kalifornské univerzity. Věc je důležitá pro výzkum dějin původního obyvatelstva."

Šerif Webber tomu byl rád, protože nevěděl, co si počít s neobvyklým vězněm, který nic neprovedl. Indián vlastně do okresního vězení nepatřil. Měl by být dopraven do nějaké indiánské rezervace (a šerif se v té záležitosti již informoval ve Washingtonu), avšak zájem Kalifornské univerzity vyřešil tento problém nejjednodušeji.

Posel z šerého dávnověku
ishipcDo městečka Orovillu přijel profesor Waterman. V cele okresního vězení uviděl zuboženého Indiána, znaveného neustálým vyptáváním v různých jazycích bělošských i indiánských. Byl střední výšky a světlejší pleti než většina Indiánů, na sobě měl řeznickou kazajku, kterou mu dali na jatkách.
Waterman si k němu sedl a vytáhl své zápisky se slovy a frázemi ze dvou vymírajících yanských nářečí, ze severního a středního, které mu nadiktovali poslední příslušníci těchto kmenů, muž jménem Sam Batwi a žena jménem Čidaimiya, pokřtěná jako Betty Brownová. Z nejjižnějšího nářečí, z jazyka Yahiů, neznal ani slovo.
Profesor četl pomalu slovo za slovem, frázi za frází, a snažil se o co nejzřetelnější výslovnost. Indián poslouchal pozorně, ale nijak nereagoval. Waterman byl už téměř na konci svých zápisků a přečetl slovo "siwini", žlutá borovice, a zároveň ukázal na borovou pelest postele, na níž oba seděli. Na Indiánově tváři se objevil záblesk porozumění. Waterman to slovo opakoval. I Indián je opakoval, ale s poněkud odlišnou výslovností. A tak tam seděli, ukazovali na pelest a jeden druhému říkali to zázračné slovo "siwini".

A brzy potom našli i jiná srozumitelná slova. První krok k dorozumění byl učiněn. Indián byl opravdu z kmene Yahi. Jeho nářečí se podstatně lišilo od ostatních nářečí skupiny kmenů Yana, ale bylo jakž takž srozumitelné. Waterman a Iši přicházeli na stále další a další slova, jímž rozuměli oba. Poděšený výraz štvance zmizel z Išiho očí a na tváři se mu objevil úsměv.
"Ten muž je bezpochyby skutečný divoch", napsal Waterman profesoru Kroeberovi po tomto prvním setkání. "V ušních lalůčcích má řemínky z jelenice a v nosní přepážce dřevěný kolíček. Výslovnost má srozumitelnou, ale stále o něm nevím všechno."

Nebylo se čemu divit. V tom nadšení, že si konečně může promluvit s někým, kdo mu jakž takž rozumí, Iši ze sebe chrlil věty v téměř hysterickém afektu. Avšak ani divoká a výrazná gestikulace je neučinila srozumitelnějšími.
Iši žil zřejmě velmi dlouho zcela sám. Samota a hlad ho vyhnaly z místa, kde zůstal opuštěn, když pomřeli poslední jeho příbuzní, až k orovillským jatkám, kde už vysílením nemohl dál. Když ho chytili, odevzdaně očekával smrt, protože bělochy znal jenom jako kruté zabíječe a neúprosné vrahy. Bylo mu to jedno, neboť byl sám a bez naděje.
Ale nyní, po nejistotě a strachu prvních dní zajetí, se setkal s přítelem. To mu dodalo ztracených sil duševních i tělesných. Profesor Waterman pak odvezl 4.září 1911 Išiho do San Franciska. Avšak ještě před tím orovillští občané věnovali Išimu prádlo, oblek a obuv a místní paničky se předháněly ve vaření lahůdek "pro našeho divocha".

Išiho svět
Indiáni žijí v Kalifornii už alespoň 4000 let. Iši se narodil kolem roku 1862 v době, kdy boj Indiánů o přežití dosahoval svého vrcholu. Před příchodem bílého muže žilo na území dnešní Kalifornie na čtvrt milionu Indiánů jedenadvaceti různých kmenů. Jedním z nejmenších, jež měl kolem 3000 příslušníků, byli Yanové, rozdělení do čtyř skupin - severní, střední, jižní a nejjižnější Yahi. Tyto skupiny se odlišovaly nářečím, způsoby i zvyky.

Území Yanů bylo zhruba 60 kilometrů široké a 90 kilometrů dlouhé. Je to nádherná krajina bystřin, hor a lučin, krajina deštivých zim a horkých lét. Tady Yanové lovili zvěř, chytali lososy, sbírali ovoce, semena i kořínky, vydělávali kůže a kožešiny, pletli košíky a vyráběli si zbraně a nástroje pro svou potřebu. Občas zaútočili na své bohatší a mnohem početnější sousedy v nížině, na Maiduy nebo Wintuny, aby získali slávu a v neposlední řadě jejich dokonalé řemeslné výrobky.
Išiho Yahiové sídlili v 8 vesnicích při Mlýnské a Jelení bystřině. (Bushkunina, Tolochuaweyu, Tuliyani, Gahama, Bopmayhwi, Kandjanha, Pubiya a Yishina).

Když roku 1848 bylo v severní Kalifornii objeveno zlato, začali se tam z východu hrnout zlatokopové, noví usedlíci a dobrodruzi všeho druhu. Ale jen málo z nich zabrousilo na území Yanů, dávali přednost pohostinnějším údolím na jihu a na západě, kde žili Maiduové a Wintunové. A zavlekli sem neštovice, tuberkulózu a další choroby, tady dosud neznámé. Jejich stáda spásala horské louky a ničila zdroje přírodní potravy. Hlušina z výkopů a dolů znečišťovala lososí bystřiny. Jeleni, srny a další zvěř se stávali stále vzácnější.

Yanové neměli nikdy dostatek potravy, ale teď byli stále hladovější. Byli to tradiční bojovníci a nájezdníci a nyní tedy vyjížděli za kořistí stále častěji a bojovali o přežití ze všech sil. Útočili náhle, znenadání, a potom hbitě zmizeli.
Jejich špatná pověst vedla bělochy k tomu, aby jim přičítali daleko víc, než čeho se skutečně dopustili. Každá vražda, každý požár chaty nebo srubu, každá krádež dobytka, to vše se připisovalo na vrub Yanům. Jižní Yanové, sousedé Yahiů, přestali existovat asi roku 1861. O tři roky později, to byl Iši asi dvouletý chlapec, nevysvětlená vražda dvou bílých žen vyvolala zuřivost osadníků a rozpoutalo se běsnivé vybíjení Indiánů. Počátkem toho roku žilo kolem 2000 středních a severních Yanů, po několika měsících jich zbylo necelé půl stovky.
Od té doby se o Yany zajímali jen vědci, lingvisté a etnografové. (V roce 1905 žilo ještě 120 příslušníků tohoto kmene, v roce 1973 je zaznamenáno posledních 20 Yanů). Z místních indiánských bojovníků zůstali jen Yahiové, Išiho kmen, jichž však nikdy nebylo více než 400. Nicméně žili a přežívali ještě po další půlstoletí.

Doba hrůzy a násilí
ishi2Nevíme toho mnoho o tomto období. Iši sice potom vyprávěl přátelům z univerzity hodně z toho, co si pamatoval, ale přísná yanská tabu mu nedovolovala říci vše. Neprozradil dokonce ani své vlastní jméno (Iši znamená v yahištině muž, člověk) ani jména svých příbuzných a přátel.
V srpnu roku 1865 byla vyvražděna rodina bílého farmáře usídlená několik mil od území Yahiů. Trestná výprava sedmnácti ozbrojenců, pod vedením legendárních zabíječů Indiánů Andersona a Gooda, napadla yahijskou vesnici na březích Mlýnské bystřiny. Rozestavili se na stráních kolem vsi, takže nikdo nemohl nepozorovaně prchnout a zahájili palbu na spící Indiány. Mlýnská bystřina zčervenala krví nevinných obětí. Podle úředních záznamů bylo zabito 74 rudochů.

Zachránilo se jen několik Yahiů, mezi nimi tříletý Iši a jeho matka. Iši si tento masakr dobře pamatoval, ale nechtěl o něm příliš mluvit, byla to pro něj příliš bolestná vzpomínka, neboť tehdy byl zabit jeho otec. Útočníci vyplenili vesnici a vrátili se triumfálně se skalpy povražděných Indiánů u opasků. Sami Yanové o skalpování nic nevěděli, dokud jim tento barbarský obyčej nepředvedli běloši.

Yahiové se stahovali stále dál od bílých osadníků, vymírali a hlad je hnal z místa na místo. Osadníci přísahali, že Indiány vyhubí. V tomto předsevzetí vynikali především čtyři kovbojové, kteří k vystopování skrývajících se Indiánů měli vycvičené psy. Pronásledovali Yahie až za Mlýnskou bystřinu a pak proti jejímu proudu až k velké jeskyni u Campo Ceco, jež později dostala název Kingsleyho jeskyně, podle Normana Kingsleye, vůdce zabijáků. Na tomto odlehlém a poměrně bezpečném místě se ukryla skupina třiatřiceti Yahiů včetně dětí a batolat. Proti čtyřem zuřivým ozbrojencům se psy byli však Indiáni zcela bezbranní. Kovbojové je všechny pobili opakovačkami a velkorážními revolvery. To stalo v roce 1871.
Kolem Mlýnské bystřiny se rozhostil klid a mír. Zdálo se, že kmen Yahiů byl vyhuben. Mrtvoly všech pobitých Indiánů z jeskyně zmizely. Hrstka Yahiů ještě přežila. Odnesli své mrtvé soukmenovce a uspořádali jim obřadný pohřeb. V té době bylo Išimu asi osm nebo devět let, takže se mohl zúčastnit tohoto pohřbu, ale nikdy o tom nemluvil.

Yahiové tedy nebyli zcela vyhubení, ale těch, co zbyli, nemohlo být víc než patnáct nebo šestnáct. Odtáhli ještě dál od území bělochů a zhruba po čtyři desetiletí žili "jako nejmenší svobodný národ na světě", jak to vyjádřil profesor Kroeber.
Lze říci, že v druhé polovině devatenáctého století byli poslední Yahiové přinuceni žít tak, aby o nich nikdo nevěděl. Lovili ryby oštěpem a do sítí, zvěř lukem a šípy nebo do ok. To všechno byly tiché zbraně. Chýše si stavěli na nepřístupných místech a pečlivě a dovedně je maskovali větvemi a listím. Snažili se, aby po nich nikde nezbyla sebemenší stopa, a jejich hlavními cestami byly bystřiny a potoky. Křovím neprocházeli, podlézali je po čtyřech. Nikdy nezlomili žádnou větev a nikdy neštípali dříví ani si nekovali špice k šípům. To je příliš hlučné. Oheň udržovali vždy tak malý, aby dým nevystoupil nad koruny stromů a ohniště vždy zakrývali velkým kamenem. Odívali se do kůží jelenů a srn a divokých koček, někdy i medvědů, a spali pod pokrývkami z králičiny.
Roky plynuly. Nikdo už nespatřil žádného Yahie, nevyskytovaly se žádné "trable s Indiány". Dole v údolích přibývalo osadníků a farmy, mlýny, pily a další podniky tam vyrůstaly jako houby po dešti.

Zánik kmene Yahiů
V osmdesátých letech devatenáctého století se najednou farmářům počala ztrácet telata a také jejich sruby byly vykrádány. Byla to doba, kdy poslední Yahiové přišli o několik dobrých lovců, kteří zemřeli stářím, a nadto bílí osadníci postupovali stále proti proudu Mlýnské bystřiny, takže lovné zvěře tam ubývalo. Yahiové se opět museli uchýlit k loupeživým výpravám.
Jednoho dubnového dne roku 1885 přistihl osadník Norvall čtyři Indiány , jak vylézají z okna jeho srubu. Nesnažili se utéci, postavili se ke stěně a zřejmě se považovali za zajatce. Indiáni ukradli jen něco starých oděvů, protože ve srubu nebylo nic k jídlu, jen několik konzerv, o nichž Indiáni nepochybně nevěděli, k čemu jsou. Jednou z těch čtyř byla mladá žena, která držela tři Norvallovy staré svetry, druhý byl stařec, který ukořistil obnošený plášť a starou hlaveň pušky, třetí byl mladý muž se zmrzačenou nohou - čtvrtý Iši.

Norvall jim dal najevo, že si "kořist" mohou ponechat, a pokynul jim, aby bez obav odešli. Indiáni hbitě zmizeli a Norvall je už nikdy nespatřil. Na podzim mu do srubu zase někdo vnikl. Tentokrát se mu neztratilo vůbec nic, ale na stole byly položeny dva rukodělné yanské košíky - zřejmě projev vděčnosti. Norvall ty košíky uschoval a roku 1915 je věnoval univerzitnímu etnografickému muzeu, kde se staly součástí tzv. Išiho sbírky.
Krádeže ustaly roku 1894 tak náhle, jako začaly. Yahiové byli vytlačeni z povodí Mlýnské bystřiny a ustoupili ještě dál, na horní tok Jelení bystřiny. Předpokládá se, že v té době žilo už jen pět Yahiů, totiž Iši, jeho matka, jeho sestra nebo sestřenice a nějaký stařec a mladík, kteří s nimi nebyli příbuzní.
Ti všichni znali své území velmi dobře a zbudovali si nové sídliště, lze-li tak nazvat vesnici o pěti obyvatelích, v hustě zarostlé kaňonu asi 200 metrů nad Jelení bystřinou. Kdysi tam měl svůj brloh medvěd grizzly, a tak svou ves nazvali Wowunupo mu tetna - Medvědí skrýš.

Medvědí skrýš se skládala z jámy, do níž byl v zimě napěchovaný sníh jako zdroj vody, z udírny, v níž se udilo maso ulovených zvířat a lososů, z kuchyňky s kamenným ohništěm, z Išiho dílny, v níž vyráběl šípy a oštěpy, a konečně z důkladně zbudované obytné místnosti, jenž posledním Yahiům poskytovala záruku sucha a tepla.
Žádný zvuk ani žádný pohyb neprozrazovaly, že Medvědí skrýš je obydlena. Léta a zimy plynuly, staré století končilo a nové začínalo, a těch pět tam žilo stále. Pak zemřel mladík, tehdy už starší, a ze zbylých čtyř byli dva již velmi staří. Lov zvěře a ryb a všechna těžší práce a starosti padly teď na bedra Išiho a jeho sestřenice nebo sestry.
Roku 1908 vyslala společnost Oro Light And Power Company skupinu svých pracovníků k průzkumu horního toku Jelení bystřiny, protože tam hodlala zbudovat přehradu. Tehdy tam při průzkumu dva inženýři spatřili nahého Indiána, jak oštěpem loví lososy. Tím Indiánem byl Iši.

Inženýrům nikdo nevěřil. Tady už přece žádní Indiáni dávno nejsou! Jen vedoucí skupiny Merle Apperson, který velmi dobře znal území Indiánů kmene Yana, věděl, že inženýři si to nevymysleli. Hned nazítří ráno se vydal prozkoumat stráň nad Jelení bystřinou. Prodíral se hustým křovím, když tu mu zasvištěl šíp kolem ucha. Apperson se vrátil.
Indiáni doufali, že průzkumná skupina je nechá na pokoji, ale v tom se zklamali. Apperson vzal s sebou několik mužů a ještě téhož dopoledne je vedl k Medvědí skrýši. Kolem Medvědí skrýše byly křoviny tak husté, že by ji všichni zvědavci snad mohli bez povšimnutí minout i na vzdálenost tří čtyř metrů. Avšak Apperson šel téměř najisto. Tři Indiáni v posledním okamžiku uprchli, jen Išiho matku, která už nemohla vstát z lůžka, přikryli kožešinami a hadry a doufali, že ji běloši neobjeví. Ale v tom se zklamali. Běloši vnikli do Medvědí skrýše a našli Išiho matku.
Ležela tam bezmocná, s vrásčitou tváří a dlouhými bílými vlasy. Nehybné opuchlé nohy měla zabaleny v jelení kůži. Oslovili ji, ale ona neodpovídala, protože neznala ani slovo anglicky.
Běloši se porozhlédli a našli zásoby semen, uzené lososy, dřívka, lučík a tulejku k rozdělávání ohně, nástroje k výrobě hrotů šípů a oštěpů, jelení šlachy na tětivy, toulce, luky a šípy, košíky, mokasíny, vydělané kůže a kožich z divokých koček. Co mohli, to pobrali, dokonce i potraviny, a vzali si to s sebou jako suvenýry. Většina z těchto věcí se však nakonec stejně dostala do tzv. Išiho sbírky v univerzitním muzeu.

Když se příštího dne Apperson vrátil do Medvědí skrýše, stařena už tam nebyla. A nikde kolem dokola nebyla ani jediná stopa.
Iši pak už nikdy nenašel starce ani svou sestru nebo sestřenici. Pravděpodobně utonuli ve zrádném proudu Jelení bystřiny, anebo padli za oběť grizzlymu nebo kuguárovi. Matku se Išimu podařilo odvést či odnést do bezpečí, bezpochyby však zemřela brzy poté, jelikož tehdy už bylo velmi chladno. Po matčině smrti zůstal Iši sám a opuštěn. To trvalo zřejmě od listopadu 1908 až do srpna 1911, než jeho kroky zamířily k odlehlým orovillským jatkám.

Išiho nový svět
Neuplynul ani týden ode dne, kdy Iši vstoupil do dvacátého století, a profesor Waterman ho odvezl do San Franciska. Na nádraží byl Iši celý nesvůj, když se k němu řítil drak bílého muže, syčel, rachotil a chrlil páru a jiskry. Iši už vídal vlak z výšin horské Mlýnské bystřiny i Jelení bystřiny, jak se plazí dole v údolí. Když byl ještě malý, matka ho chlácholila, že tenhle drak nechává Indiány na pokoji. Avšak dosud nikdy Iši nebyl tak nablízku jako dnes. Drak byl větší a hlučnější, než si představoval. Pozná, že Iši je Indián, když má na sobě oděv bílého muže?

Etnografické muzeum bylo tehdy umístěno v budově staré právnické fakulty na Parnasských výšinách. Bylo v něm zřízeno i několik obytných místností, koupelna a kuchyně, takže i pro Išiho se našel útulný pokojík, kde se pohodlně ubytoval. Když byl Iši představen profesoru Kroeberovi, překvapil ho Iši vzorně naučenou anglickou větou, jíž ho zdvořile pozdravil. To na profesora Kroebera zapůsobilo velmi příznivým dojmem. Oba zároveň k sobě pocítili silné sympatie a pro Išiho byl profesor Kroeber od té chvíle "velký šép" (Iši se totiž nikdy nenaučil vyslovovat hlásku f).
Druhého dne pozval profesor Waterman Išiho na večeři do své rodiny a představil mu svou manželku a dvě děti. Iši se choval velmi zdrženlivě a pečlivě napodoboval chování svých hostitelů, snažil se používat lžíci a vidličku jako oni, jíst týmž způsobem jako oni a utírat si ústa ubrouskem jako oni. Všem se velmi zalíbil.

V neděli ho zavezli autem na pobřeží Tichého oceánu. Iši slýchával vyprávět o mořích jako snad každý Indián a velmi se těšil, až to spatří na vlastní oči. Avšak na pobřeží ho čekalo šokující překvapení. Nebyl to ovšem majestátní oceán, co ho tak nesmírně překvapilo, na tu spoustu vod byl duševně připraven, leč byly to husté davy naháčů, kteří se tam v tom teplém letním odpoledni koupali a opalovali. Iši netušil, že by na zemi mohlo žít tolik lidí najednou!
Za nějaký čas dostal profesor Kroeber dopis od dr.E.Kelseyho z Úřadu pro záležitosti Indiánů. Dr.Kelsey ho žádal, aby mu oznámil, do jaké míry je Iši schopen přizpůsobit se civilizovanému životu a zda se naučí vykonávat nějaké jednoduché zaměstnání. Profesorova odpověď byla krátká: "Mohu odpovědně prohlásit, že Iši se od samého počátku ochotně a uvědoměle přizpůsobuje běžným normám civilizovaného života."
Dr.Kelsey se pak dostavil do muzea, aby se s Išim seznámil a aby s profesorem Kroeberem dojednali, co s Išim dál. Když se dr.Kelsey Išiho zeptal, zda se chce vrátit k Jelení bystřině nebo se usídlit v některé z indiánských rezervací, odpověděl mu Iši rozhodně: "Do konce svého života chci žít způsobem bílého muže. Chci zůstat, kde jsem."

Aby Išiho postavení v muzeu bylo upraveno i formálně, dostalo se Išimu titulu asistent správce budovy (vzorně a šikovně mu pomáhal uklízet) a byl mu vyměřen měsíční plat 25 dolarů, což bohatě stačilo na jeho skrovné potřeby. Každou neděli mezi 14.00 až 16.30 přijímal Iši v muzeu "návštěvy". Profesor Kroeber ho návštěvníkům představil, pronesl krátký úvod a pak odpovídal na dotazy sám, nebo překládal Išiho odpovědi. Iši předváděl střelbu z luku, rozdělával oheň vrtěním dřívek, koval špici k šípu.
Iši se na ta nedělní odpoledne velmi těšil. Byl "ve vlastním domě", jeho "velký šép" Kroeber byl s ním a mezi návštěvníky muzea našel vždy někoho, koho už znal.
Jelikož univerzita platila své zaměstnance šekem, bylo nezbytné, aby se Iši naučil podepisovat. Šlo to velmi ztuha, avšak Iši se nevzdával a brzy své šeky podepisoval s rutinou burziána. Neutrácel zbytečně, ale přece neodolal a koupil si píšťalu a kaleidoskop. Rád jezdil tramvají a bezpečně rozeznal čísla 16 a 17 - ty jezdily k muzeu. Obdivoval stahovací rolety, vodu tekoucí z kohoutku, splachovací záchod a elektrické světlo, ale především zápalky. Dlouho trvalo, než se naučil oblékat sako nebo kabát, ale uvázat si kravatu uměl okamžitě - plést rohože a košíky a vázat různé druhy uzlů uměl od dětství.
Při hovoru Iši aktivně užíval asi 500 až 600 anglických slov, ale pasivně rozuměl téměř všemu, o čem se s ním hovořilo. Netrvalo dlouho a měl mnoho dobrých známých a přátel.

Návštěva rodného kraje
Na jaře roku 1914 se Waterman a Kroeber rozhodli, že si uspořádají tábornický výlet na bývalé území kmene Yahi a že Išiho vezmou s sebou. Iši tím zdaleka nebyl nadšen a vůbec se mu tam nechtělo - vždyť se tam prohánějí duchové jeho zemřelých příbuzných a soukmenovců. Nechtěl o té cestě ani slyšet a stále zdůrazňoval příčiny i důvody, proč by se tam nemělo jet: nejsou tam domy ani stoly a židle, cesty a stezky jsou zcela neschůdné, profesoři přece nemohou spát na holé zemi zabalení jen v dece, atd. Kroeber a Waterman mu logicky a s humorem všechny námitky vyvrátili a Iši nakonec s jejich "bláznivým nápadem" souhlasil.

Výprava dokonale splnila Kroeberovy a Watermanovy předpoklady. Když Iši přišel do svého rodného kraje, zdálo se, že náhle pochopil smysl historie, a to nikoliv jako jakési nostalgické vzpomínky na minulost, nýbrž jako součást živé budoucnosti. Vzpomínal na příhody, o nichž nikdy předtím nehovořil, a všechno to vyprávěl svým přátelům. Den co den se dovídali věci dříve jim neznámé, nebo jen tušené. Prošli celý horní tok Jelení bystřiny, navštívili i Medvědí skrýš, překročili Mlýnskou bystřinu a historie Išiho vyhubeného kmene byla v jejich představách stále živější a podrobnější. Iši byl bezpochyby rád, že navštívil kraj svého dětství a mládí i mužného věku, kraj, v němž zakusil tolik krásného i zlého, ale přece jen projevoval netrpělivost, aby byl co nejdříve zpátky v muzeu, doma, jak říkal.
Iši se dobře přizpůsobil nové civilizaci a učinil to rád a úspěšně. Avšak k takovému přizpůsobení je zapotřebí také dostatečné imunity, tu Iši neměl. Už po několika týdnech pobytu v San Francisku nastydl a dostal rýmu (první ve svém životě) a hned téže zimy ho postihl zápal plic. V prosinci roku 1914 začal pokašlávat a na jaře se u něj projevila tuberkulóza.
Strávil tři měsíce v nemocnici a zdálo se, že se postup choroby zastavil. S Watermanovými pak Iši odjel do Berkeley, kde spolupracoval s jazykovědcem Edwardem Sapirem, který studoval yahištinu. V srpnu si profesor Waterman povšiml, že Iši málo jí a snadno se unaví. Ukázalo se, že se mu tuberkulóza obnovila. Iši byl znova hospitalizován. Avšak nic naplat, choroba postupovala přes veškerou lékařskou péči.

Iši zemřel 25.března 1916. Smrt ho sklátila v čase, kdy nové jaro malovalo jeho rodné pahorky na zeleno a obě bystřiny, Mlýnská i Jelení, bouřily jarním tahem lososů.
Byl pohřben podle yahiských zvyklostí. Do rakve, v níž byl potom spálen, mu vložili luk, pět šípů, košíček mouky z pražených žaludů, váček tabáku, tři prsteny a několik úlomků sopečného skla. Popel pak byl v černém indiánském džbánu s nápisem "Iši, poslední z kmene Yana, 1916", pietně uložen v kolumbáriu na hřbitově Mount Olivet v Colmě.
"Tak odešel poslední divoký Indián Ameriky", napsal o něm jeho ošetřující lékař dr.Saxton T.Pope. "Uzavřel tak jednu kapitolu dějin. Viděl v nás přemoudřelé děti - chytré, leč nemoudré. Víme a známe mnoho věcí, ale tolik z nich je falešných. On znal přírodu, která je vždy pravdivá. Měl charakterové vlastnosti, jež budou platné navěky. Byl dobrácký. Byl odvážný a ukázněný, a přestože ztratil všechno, jeho srdce nezatrpklo. Měl duši dítěte a mysl filozofa".

Literatúra: Theodora Kroeber: ISHI IN TWO WORLDS, University Of California, Berkeley 1961
Nechoď tam, kam vedie cesta ...
... namiesto toho choď tam, kde žiadna nieje a zanechaj stopu.
Obrázok užívateľa
Legil
Moderátor
 
Príspevky: 372
Registrovaný: 28 Júl 2011, 12:14
Bydlisko: Košice
Dal Ďakujem: 142 x
Dostal Ďakujem: 417 x

Re: Severoamerický Indiáni - všetko sem

Poslaťod Willy » 22 Dec 2020, 03:31

Příběh indiána ISHIHO lze shlédnout ve filmu z roku 1992
The Last of His Tribe
POSLEDNÍ Z KMENE

The last of his tribe.jpg

https://www.csfd.cz/film/16512-posledni ... komentare/

Pokud zadáte na YOUTUBE heslo ISHI najdete tam i další odkazy na videa věnující se Ishimu.
"PROTOŽE JSEM POZNAL TRÝZEŇ ŽÍZNĚ, VYKOPAL JSEM STUDNU, ABY Z NÍ I JINÍ MOHLI PÍT."
Ernest Thompson SETON


Obrázok
WOODCRAFT IS LIFECRAFT!
Obrázok užívateľa
Willy
 
Príspevky: 468
Registrovaný: 28 Aug 2013, 23:15
Bydlisko: Praha
Dal Ďakujem: 2319 x
Dostal Ďakujem: 2712 x

Re: Severoamerický Indiáni - všetko sem

Poslaťod Willy » 05 Jan 2021, 16:26

STÍNÍTKO LAMPY Z RAWHIDE

Dlouhé zimní večery na srubu nás už dávno donutily, povznést se nad romantiku příjemného světla svíček. Pokud chceme něco vyrábět nebo číst si, potřebujeme kvalitní světlo. Na doporučení kamarádů jsme si pořídili kempovací lucernu od firmy FENIX. Cena vyšší, ale spokojenost nejvyšší. Časem jsme dokoupili ještě dvě náhradní sady dobíjecích baterií a tak teď máme prakticky zajištěno kvalitní svícení na cca 10 dlouhých večerů. Světlo z lampy je ale dost jasné a tak jsem se začal zabývat výrobou nějakého vhodného stínítka.
Můj kamarád SAM kromě indiánských předmětů vyrábí i šamanské bubny. Občas se mu stane, že se nevydělaná kůže na kruhovém rámu nevypne úplně ideálně a to pak kůži vyřízně a rám znovu použije s jinou kůží. Dostal jsem od něj hromádku právě těchto vyřízlých kůží s tím, že by se mi na něco mohly hodit.

STÍNÍTKO 00.JPG

Od nápadu udělat stínítko z rawhide byl k realizaci jen skok. Chtělo to jen pár výpočtů a výrobu papírového modelu 1:1.
Po sešití tvaru už stačilo jen stínítko nasadit na lampu a rozsvítit - světlo pronikající skrz kůži vydávalo příjemné tlumené osvětlení.
Po nějaké době používání stínítka mne napadlo kůži ozdobit. Nabízela se varianta indiánských výjevů, přesně tak, jako to občas bývalo na týpích. Doma jsem trochu prohledal různé indiánské knížky a vybral náměty jezdců na koních.

STÍNÍTKO 01.JPG

Pak už jen zbývalo rozkreslit si jednotlivé jezdce a s pomocí černé tuše je nakreslit po obvodu stítka.

STÍNÍTKO 02.JPG

Pohrál jsem si s jednotlivými postavami, aby měli různé oblečení i zbraně.

STÍNÍTKO 03.JPG

Vlastní vybarvení jsem provedl barevnými technickými tušemi.

STÍNÍTKO 04.JPG

STÍNÍTKO 05.JPG

STÍNÍTKO 06.JPG

STÍNÍTKO 07.JPG

Než se ni podařilo namíchat vhodné odstíny, trošku jsem se zapotil, ale nakonec jsem s výsledkem spokojen.

STÍNÍTKO 08.JPG


FOTO: Zdeňka
"PROTOŽE JSEM POZNAL TRÝZEŇ ŽÍZNĚ, VYKOPAL JSEM STUDNU, ABY Z NÍ I JINÍ MOHLI PÍT."
Ernest Thompson SETON


Obrázok
WOODCRAFT IS LIFECRAFT!
Obrázok užívateľa
Willy
 
Príspevky: 468
Registrovaný: 28 Aug 2013, 23:15
Bydlisko: Praha
Dal Ďakujem: 2319 x
Dostal Ďakujem: 2712 x

Re: Severoamerický Indiáni - všetko sem

Poslaťod Pája » 20 Apr 2021, 11:17

Zajímavý (a trochu kontroverzní, vzhledem k obvyklému náhledu na indiány) článek o vybíjení a vytlačování bizonů od 17./18. stol. do moderní éry:

Kód: Vybrať všetko
https://www.idnes.cz/xman/styl/bizon-vyhubeni-lov-indiani-velke-plane-ekologie.A210413_114939_xman-styl_fro
Kráčím, tedy jsem.
Fail again, fail better. (S. Beckett)

Galerie výrobků na knife.cz
Instagram
Obrázok užívateľa
Pája
Amazonka
 
Príspevky: 1299
Registrovaný: 05 Júl 2010, 20:13
Bydlisko: Morava
Dal Ďakujem: 1221 x
Dostal Ďakujem: 1710 x

Re: Severoamerický Indiáni - všetko sem

Poslaťod Pája » 13 Okt 2021, 19:51

Kód: Vybrať všetko
https://www.idnes.cz/xman/styl/aljaska-fotografie-indiani-inuite-puvodni-obyvatele-etnograf-curtis-ztracene-fotografie.A210926_084227_xman-styl_fro
Kráčím, tedy jsem.
Fail again, fail better. (S. Beckett)

Galerie výrobků na knife.cz
Instagram
Obrázok užívateľa
Pája
Amazonka
 
Príspevky: 1299
Registrovaný: 05 Júl 2010, 20:13
Bydlisko: Morava
Dal Ďakujem: 1221 x
Dostal Ďakujem: 1710 x

Predchádzajúci

Späť na Čo sa nevošlo inam

Kto je on-line

Užívatelia prezerajúci fórum: Žiadny registrovaný užívateľ nie je prítomný a 7 hostia


cron