Debil v lese, aneb jak si zadělat vlastní nepozorností, lehkovážností a nedostatečným respektem k přírodě na průšvih Na přelomu loňského listopadu a prosince jsem se po téměř jedenapůl dekádě nastěhoval, zatím provizorně, do svého rodného domu k bratrovi. Zde, na Holicku, již zůstanu a nedostane mne pryč ani příslovečný pár volů, je to jedna z mála věcí, o které jsem přesvědčen.
Času na výlety po okolních lesích nebylo kolem Vánoc mnoho a tak jsem se pro delší celodenní výlet rozhoupal až předminulou neděli. Cílem měla být sama cesta - toulky po krásných lesích rozkládajících se (vyjma jihozápadního směru) kolem celé naší obce. Ne nadarmo jsme byli centrem největšího polesí Východočeských státních lesů.
V neděli jsem vstal před osmou, lehce se nasnídal a začal balit pár věcí na cestu. Termoska s meltou, kousek špeku, pár kousků pečiva a 3 oplatky měli zajistit dostatečný potravinový komfort pro mne a mého věrného japonského druha.

- Spokojený japonec
První drobný zádrhel nastal ve chvíli, kdy jsem nemohl najít magnesiové křesadlo a svoji KPZetku. Po stěhování zůstala spousta věcí v krabicích, které jsem si sice popsal, ale ne tak dokonale, aby bylo vše k nalezení „na první dobrou“. V průběhu hledání mne napadlo vzít do kapsy mapu, ale to jsem v následující vteřině zavrhl, jako zhýčkanost. Znám to tady v okolí přeci jak své boty...
Nakonec se zadařilo, vše bylo sbaleno a já kolem 9té vyrazil do prosluněného, lehce mrazivého dne. Když jsem přišel na kraj arboreta (výchozí bod všech mých potulek po okolí – cca 3min od domu), uvědomil jsem si, jak silná sněhová vánice v noci musela být. Nikde nebyla ani stopa. Vše bylo čerstvě zasněženo a zafoukáno. Počasí a atmosféra slibovali nezapomenutelný zážitek.
Rozhodl jsem se pro cca 12ti kilometrový okruh, který by měl z vnější části lemovat kruhovou výseč lesa, kterou znám velmi dobře. Za touto pomyslnou hranicí jsem býval častokrát i dříve, ale je to už minimálně 15 let. Proto jsem se chtěl na tato místa podívat.
Vyrazil jsem arboretem k cestě Židovce, dále rovnoběžně s Vojenskou cestou směrem k Valenťáku. Sem jsme chodívali kdysi hrát s partou přátel paintball a já se porozhlédl, zda zde nenajdu stopy jezevce, jehož noru jsme tehdy objevili. Ve sněhu, krom stop jednoho pěšího se psem, terénního auta a stop našich, nebylo vůbec nic. Sluníčko svítilo, atmosféra byla téměř vánoční.
Chvíli jsme šli po cestě, chvíli jen tak za nosem napříč lesem. Na lesní křižovatce za Valenťákem mne zarazil směr, jakým se vydalo terénní auto a proto jsem se rozhodl, nemaje přesný cíl, stopy sledovat. Zanedlouho jsme došli na místo, které nám osvětlilo důvod nedělní projížďky po lese. Dorazili jsme na místo, kam lovec na pytli přitáhl svůj úlovek a kde ho naložil do auta. Stopy taženého pytle nás bezpečně dovedly na místo, kde bylo zvíře zastřeleno. Nedokázal jsme určit, zda se jednalo o lončáka nebo srnu, ale velikost by odpovídala na zvíře do 50ti kg (má domněnka).

- Místo činu
Dále jsme pokračovali stále za nosem, směrem k silnici na Tyníště. Cestou jsme viděli pouze jedny stopy srnčí zvěře a v místě, kde jsme minuli lesní altánek začala, toho rána, první sněhová vánice. Nebe se v okamžiku zatáhlo, začalo hustě sněžit a foukal silný vítr. Viditelnost se znatelně snížila. Takových vánic bylo toho dne ještě několik.
Silnici na Tyníště jsme překročili pár stovek metrů od rezervace Buky a protože na druhé straně nebyla cesta, která by odpovídala mému naplánovanému směru, vydali jsme se napříč lesem ve směru, který jsme si myslel, že je správný.
Po chvíli chůze jsem narazil na pěšinu, která mi připadala povědomá a tak jsme pokračovali v pohodlné chůzi po ni. Bezpečně jsme dorazili (to jsem si myslel) k silnici, která směřuje ku Bělečku, tu jsme přešli a začali se pomalu stáčet zpět k domovu.
Protože bylo kolem poledního, rozhodl jsem se udělat na dřívkovém vařiči menší ohýnek, opéct špek a poobědvat. Po chvíli chůze a hledání vhodného místa na oběd jsme minuli další lesní altánek. Většina jich je podle jednoho projektu, jeden jako druhý a tak mne ani nezarazilo, jak je podobný tomu, který jsme minuly už dopoledne. Navíc jsme k tomuto přišli z jiné strany a tak byla podobost „čistě náhodná“.
K obědu zase vysvitlo sluníčko a tak jsem vypustil na chvíli psa navolno, najedl jsme se, podělil se s ním o špek a pečivo, zakouřil jsem si, uklidil „ohniště“ a pokračovali jsme dál. Výhodou malého dřívkáče je, že po nás krom našich stop a roztátého sněhu, nezůstalo vůbec nic.

- Dřívkáč

- Úklid po dřívkáči
Byl jsme si 100% jistý, v které části lesa jsme a tak jsem se kochal krásou kolem a plnými doušky vnímal duši lesa. Opojen jsem ani nevnímal světové strany, jen šel dál a dál, kam mne cesta vedla. Na křižovatkách odbočil vždy tím směrem, abych se dostal na velkou lesní cestu vedoucí zpět domů.
Les se za těch 15 let v těchto končinách dost změnil, kde byl dříve hustý, byly dnes mýtiny a paseky, případně nový mladý porost. Některá místa jsem nepoznával, ale vždy jsem zahlédl něco, co mne utvrdilo v dojmu, že vím, kde právě jsem.
Pak přišla první „orientační rána“. Přišel jsem na místo, kde byl dříve malý rybníček, takový brčálník, ale dnes zde po něm nezbylo ani památky a kousek od cesty stála, na břehu malé nádrže, jakási vodárna. Věděl jsem, že podobná je v místech, kde jsem procházel už ráno, ale tomuto jsem, opět chybně, nevěnoval pozornost. Vlastní stopy jsem nenašel a můj vsugerovaný argument „jeden projekt“ zase v zasněné mysli zvítězil.
A tak jsme pokračovali dál, slunečné chvíle střídala sněhová vánice, ale nám to nevadilo. Byli jsme doma, u nás a v lese, v „našem“ lese, který přeci znám jak své boty.
Po čase jsme konečně došli na cestu, která nás měla bezpečně dovézt až domů. V nohách už jsem cítil únavu, ale můj souputník byl ve svém živlu. Dlouho jsme spolu na celý den nikde nebyli a tak jsem byl rád, že je spokojený.
Cesta ubíhala až podezřele rychle a já začínal mít obavu, že jsme se na ni napojili poněkud dále, než jsem si myslel. Okolní les se vážně za ta léta změnil a já si přestával být jistý svoji polohou „na mapě“. Když jsem došel k dalšímu lesnímu altánku, tentokráte s mapou, doufal jsem, že se zorientuji a ujistím se ve svém názoru, že vím, kde jsem. Po cestě vedla značená cyklostezka, ale v místech na mapě, kde jsem očekával, že jsem, byla trasa jiného čísla. To mne rozhodilo tak, že jsme zbaběle vytáhl z kapsy svého stařičkého iPhona a podíval se do mapy. Telefonu bohužel nejde wifi a gps, nicméně mne uklidnil – podle modré tečky na mapě jsem byl opravdu zhruba tam, kde jsem si myslel, že jsem. Nepřesná informace na mapě mohla být způsobena stařím mapy a i informační text na na mapě o obci, která by v nejbližším okruhu němala být, mne nechávala poměrně klidným. Usoudil jsem, že se text váže ke zdejšímu mikroregionu a dál jsem o tom něchtěl přemýšlet. Jednoduše jsem se tím nechtěl v tak krásný den zatěžovat. Vím přeci přesně, kde jsem.
Vydali jsme se tedy dál a po cca kilometru jsem po své levé ruce spatřil velký seník a za ním stavení hájovny.
Už jsem věděl přesně, kde jsme, ale ať jsem byl ztracený, jak jsem byl ztracený, toto místo bych nečekal a několik minut jsem tomu nemohl ani uvěřit. Byl jsem si celou cestu tak jistý sám sebou. Záblesk paniky mi proběhl hlavou, v nohách jsem měl jistě podstatně víc, než jsem si naplánoval na celý den a to mě ještě čekala cesta domů. Na křížení této lesní cesty se silnicí jsem nalezl cyklistický ukazatel, který jasně a zřetelně kázal směr i vzdálenost. Tak ještě cca 6 kilometrů a budu v teple domova...
Celou cestu zpět jsem strávil přemýšlením nad tím, kde jsem udělal chybu v orientaci, z mého textu je to doufám patrné a pokud to někdo přečte celé, jistě si vyvodí vlastní závěry a třeba bude můj příběh ponaučením pro poutníky sledující toto fórum.
Letos mi bude 37 let, chvílemi se za toto svoje selhání sám před sebou stydím, chvílemi se musím sám sobě smát. Z plánovaných 12ti km jsem nachodil toho dne téměř 20 a myslím, že na tento výlet do smrti nezapomenu.
Je dobré být ve střehu i s hlavou v oblacích.