SÍROVEC ŽLUTOORANŽOVÝtéž chorošovec sírový či choroš sírový nebo po slovensky sírovec obyčajný, latinsky
Laetiporus sulphureus. Všiml jsem si, že se už někteří bushcrafteři tady na portálu o této zajímavé houbě zmínili. Já jsem se s ní setkal díky kamarádu Sokolovi až letos na jaře.
- MLADÝ SÍROVEC NA PADLÉ TŘEŠNI
- UŽ STARŠÍ SÍROVEC TENTOKRÁT NA VRBĚ
- TEN SAMÝ SÍROVEC ZBLÍZKA
- CELKEM VELKÉ KOUSKY
Trochu jsem se ještě před vlastním psaním poradil s „googlem“.
Tak tedy, tahle jednoletá dřevokazná houba z čeledi troudnatcovitých roste dosti hojně od května (V.) do října (X.) na kmenech listnatých stromů. Sírovec je rozšířený téměř po celém světě. Často se nachází na ovocných stromech – třešně, švestky rostoucí v alejích, v sadech a na zahradách. Hojný také bývá v teplých lužních lesích, roste na topolu, vrbě, akátu, dubu nebo jeřábu. Dokonce se někde uvádí i jehličnan, konkrétně modřín.
Hlavním rozpoznávacím znakem, kromě tvaru, je jeho jasně žluté zabarvení, které si v trochu jiném tmavějším odstínu zachovává i ve stáří. Roste v trsech, v mládí vypadá jako jeden boulovitý kus, posléze vytváří střechovité, nebo vějířovité útvary.
Sírovec je pro život stromu značně nebezpečný parazit, který ve dřevě vyvolává hnilobu. Stromy, které napadne, nemají už šanci na přežití.
Nás ale bude spíše zajímat to, že je jedlý.
Dužnina sírovce je za mlada lehce nažloutlá, měkká, šťavnatá, aromatická, má příjemnou houbovou vůni a nakyslou chuť. Ve stáří je dužnina bílá, tuhá a drobivá, s mírným zápachem po svítiplynu. Konzumují se jen mladé plodnice, nejlepší způsob, jak zjistit, zda je sírovec vhodný ke zpracování je jednoduchý, pokud špička nože snadno bez velkého tlaku zajede do houby, je to v pohodě.
Američané sírovci říkají ”chicken of woods”, tedy něco jako lesní kuřátka, žlutooranžová barva houby může opravdu připomínat kuřátka a navíc tato houba po zpracování třeba na řízky značně připomíná chutí kuřecí maso. Toho je i často využíváno ve vegetariánské stravě jako náhrada za kuře. Plodnice po odtržení celkem dlouho vydrží v přijatelném stavu, v chladničce pak klidně i týden a samozřejmě se dá i zamrazit.
Asi nejběžnější a velmi chutnou úpravou je usmažit sírovec jako řízky.
Vyzkoušeli jsme to a jednalo se o kulinářský zážitek. Sokol sírovec našel v Čechách někde při vyjížďce na kole. Vzal ho s sebou na naší cestu do slovenských hor. Během jednoho odpočinkového dne, kdy jsme se bavili pečením chleba a bannocku, došlo i na tuhle pochutinu.
Nakrájeli jsme sírovec na celkem tenké plátky a pak přišla na řadu klasická trojobalová výrobní linka. Vlastně nic složitého. Důležité bylo řízky smažit pokud možno na menším ale rovnoměrném teple, aby se houba stihla dostatečně všude propéct. Smaženi jsme proto přenechali nejtrpělivějšímu účastníku naší výpravy - mojí ženě. Svojí trpělivost nám předvedla už mnohokrát, třeba tím, že bez jakékoliv újmy absolvovala jako jediná žena už mnohé naše jinak čistě mužské expedice
.
- SÍROVEC, KTERÝ S NÁMI PUTOVAL AŽ NA SLOVENSKO
- SUROVINY
- PŘÍPRAVA
- TROJOBALOVÁ VÝROBNÍ LINKA
- JEN NA ŽHAVÉM POPELU A PĚKNĚ POMALOUNKU ...
- A TEĎ RYCHLE FOTO AŤ NÁM TO NEVYSTYDNE ...
Ještě k řízkům, našel jsem zmínku, že nějaký hodně mlsný jazýček si ty asi 1cm silné plátky sírovce kvůli lepší chuti před obalením nejprve povaří 10 -15 minut ve vodě s masoxem. Je dost pravděpodobné, že mladá houba tím povařením i ještě trochu více změkne.
Pokud vám nějaké řízky zbudou, nám teda nezbyly
, dají se naložit do vhodného sladkokyselého láku a vzniknou tak tzv. nepravé pečenáče. Sokolovi doma při dalším smažení nějaké řízky zbyly a tak se teď u něj v ledničce ještě louhují, Dáme vědět, jaký bude výsledek.
Tvrdé a starší plodnice nezměknou ani po delším vaření. Jejich měkčí okraje se dají ještě nadrobno nakrájet a dát sušit. Po té houbu rozemlít na prášek a pak přidávat do pokrmů, například do sekané, karbanátků a podobně. Našel jsem i zmínku, že v Číně se prý z rozdrcených suchých plodnic sírovce v době neúrody pekl chléb. Tahle další možnost získat to, čemu my se Sokolem říkáme „chléb lesa“ nás hodně zaujala. A tak jsme oba vyrazili na okraj Prahy, tam se nám podařilo najít pár starších plodnic a doma jsme je usušili. Já už usušený sírovec umlel na ručním mlýnku na strouhanku a k získání mouky jsem použil ještě jednou mlýnek na mák. Teď jen čekáme, až společně vyrazíme ven a z téhle „mouky“ si v lese upečeme nějaký zálesácký chléb či něco podobného.
Na internetu se dají objevit i další recepty.
Velmi vychvalován je „Sírovec na kari“ dokonce podávaný s knedlíkem či těstovinami. Sokol doma už recept vyzkoušel a chutnalo mu.
Našel jsem i zmínku o sírovcovém guláši a nebo lze sírovec naložit do marinády, nějaký čas ho nechat v ledničce a pak už jen osmažit na oleji.
Na závěr se sluší přidat nějaké obecné varování. Prý se může mimořádně stát, že někomu konzumace sírovce způsobí alergickou reakci – projevuje se lehkým otékáním rtů.
Takže při prvním ochutnávání se kroťte a nenacpěte se jen řízky bez vhodného příkrmu
.
Co se týče rizika záměny, tak připadá v úvahu jen nejedlý sírovec horský (Laetiporus montanus), ten nenarůstá velkých rozměrů a vyskytuje se ve vyšších polohách a jen na smrku. Takže pokud se budete držet sběru pouze na listnáčích, tak jste v pohodě.
Foto: Zdeňka a Willy