Nataniel píše:Ja by som chcel len spomenúť pre tých čo nevedia, že keď pri zapaľovaní ohňa používajú práchno a ocielku a rozkladajú oheň do ohnišťa, ktoré do rána vyhaslo, ...Mám dlouhodobě vyzkoušeno, že se dá křesat rovnou i do úplně vyhasnutých včerejších uhlíků, které zbyly v ohništi.
Jiskra z ocílky však nechytá na každý uhlík. Nejlepší je vybrat ty uhlíky, na kterých ještě zůstalo trochu bílého popela - je to takové to nejjemnější chmýří, které při fouknutí snadno odlétne. Ochmýřená část často leží směrem k zemi a proto je nutné uhlíky převracet opatrně.
Tyhle uhlíky shromáždím bílým popelem navrch tak, aby vytvořili dostatečnou plochu a na ni pak směřuji jiskry z ocílky. Pozor nebouchněte si do uhlíků - popílek snadno opadá a pak už není do čeho chytat jiskru.
Bílý popel chytne celkem snadno, ale rychle shoří, proto je nutné, aby hned pod ním bylo dřevo dostatečně ohořelé - tedy uhlíky spíše už připomínající rozpraskané dřevěné uhlí.
Jakmile jiskra začne doutnat, začnu opatrně foukat, lépe řečeno - spíš silněji dýchám

.
Když se objeví větší žhavý uhlík je vyhráno.
Mám to nejvíce vyzkoušeno s popelem ze smrku a borovice. S tvrdým listnatým dřevem to asi také půjde dobře.
Podmínkou úspěchu však jsou vždy dokonale suché uhlíky - tedy žádná rosa, noční deštík či silná mlha.
V pohodě lze tuhle metodu využívat například v krbu, v týpí a nebo v šeltru. Na táboře jsme se ženou dokázali takto rozdělávat oheň celých čtrnáct dní. Látkový troud jsme potřebovali jen pro prvotní oheň.
Jen je při tomhle způsobu rozdělání ohně večer potřeba trochu myslet na to, aby v ohni nějaké uhlíky zůstaly.
Tedy před spaním neshrnout všechny ještě hořící kusy dřeva pečlivě na jednu hromádku, ta by pak shořela jen na popel, no a ráno by nebylo do čeho křesat

.