Musím to sem napsat, nemůžu jinak
Maminka mi kdysi dávno (někdy kolem roku 1995 - to už je 20 let
) upletla na sjezdovky (lyže) vlněný svetr "ze zbytků". Tenkrát se po vsi půjčoval jeden pletací stroj a byl na něj i pořadník.
Ze svetru jsem neměl úplně radost, hrozně kousal, škrtil mne u krku (je to rolák) a byl hrozně strakatý. Dlouhou dobu jsem si nemohl zapamatovat, kde má "předek" a kde "zadek". Všude čtverečky, trojúhelníky a jejich různé kombinace, jak zrovna kam vyšla vlna. Ale hřál i když ho člověk propotil.
Pak jsem začal migrovat různě po republice za školou a prací a svetr se stěhoval stále se mnou. Ale už jsem ho nenosil. Léta minula a já ke konci loňského roku sledoval se svou 3a1/2 letou dcerkou nějaký dokument pro děti na "Déčku". Byla tam reportáž z nějaké norské fabriky na vlněné oblečení a z jejich muzea. Pan průvodce ukazoval, jak se vlna "sama od sebe" jakousi chemickou reakcí po namočení zahřeje o 2°C za cca 5 minut.
Tak jsem si na svetr vzpomněl, vytáhl ho ze skříně a před očima (tedy spíše ušima) mi vytanulo to tajemné zaklínadlo "šachovnicí dopředu".
Dnes už vím, že ho budu nosit v zimě "ven" pořád, dokud neumřu já a nebo on. Nejen jako vzpomínku a takovou tichou modlitbu za maminku, ale i proto, že tohle je to "really" funkční oblečení. Nejdu s módou, nejsem v něm in, nemám na sobě žádný měko ani tvrdo šel.
Je to prostě můj svetr na věky věků, který hřeje Když tedy potkáte v lese někoho v béžovo-strakatém svetru, s hnědou šachovnicí tam, kde se dá tušit jizva "po slepáku", vězte, že jsem to já. Ten svetr je na světě jen jeden