Prežitie (v lese)

[v.v.l.a.a.d.o.o]

Toto fórum by malo byť venované aj technikám prežitia v lese. Rozšírme to teda na prežitie všeobecne v teréne a zamyslime sa kde hrozí skutočné nebezpečenstvo. Vítané sú príspevky od ľudí, ktorí sa v podobnej situácii ocitli, aj sprostredkované. Myslím, že by tu nemuseli byť prípady ako ,že blýskalo sa 10 metrov od nás a len sme čakali kedy to trafí. Skôr by som privítal , prečo sa človek do nebezpečnej situácie dostal, ako sa z nej poučil, či ju mohol vtedy ovplyvniť a či by ju vedel ovplyvniť v budúcnosti.
Ja osobne som bol v najväčšom ohrození života pri autohavárii a nepresviedčajte ma , že cesta nieje terén. Takýchto prípadov je štatisticky určite najviac , teda ich môžeme vynechať. Vynechajme tiež potencionálnych samovrahov, ľudí dobrovoľne riskujúcich život pre zábavu. Navrhujem aby sme sa tu venovali týmto život ohrozujúcim udalostiam.
Búrky.
Asi najnebezpečnejší jav. Dosť podrobne však už popísaný na mnohých miestach, zásady ochrany by mal každý, kto ide do hôr poznať. Aj tak pokladám búrku za isté objektívne nebezpečenstvo. Nejaké zvláštne skúsenosti nemám, raz udrel blesk asi 20 metrov odo mňa do malého stromčeka. Vyzerá to nebezpečne, ale bol som schovaný na terase domu s bleskozvodom. Veľakrát som zažil búrku v horách a vždy sa držím zásady, že búrky sú popoludní a vtedy už musím byť dolu.
Lavíny.
S nimi skúsenosti nemám, v lavínových terénoch sa nepohybujem a mohol by som iba teoretizovať. Je isté, že z času na čas si nejakú obeť vyžiadajú a zvlášť smutné sú prípady ak to postihne ľudí na nečakaných miestach. (Rybô, Vajskovská dolina, Mengusovská dolina) To sú tragédie, ktoré ľudia nezavilnili a nemohli ich vôbec ovplyvniť.
Divá zver.
Ľudia sa väčšinou boja medveďov, vlkov, diviakov... To je také vďačné sústo pre bulvár. Písalo sa o človeku, ktorému medveď spôsobil ťažké zranenia, o smrteľnom prípade v Rumunsku. Poznám aj prípad, keď človek zomrel na následky pohryznutia kliešťom. Šiel celý deň v listnatom lese, spal tam a kliešťov odstraňoval údajne až na druhý deň, keď už boli dobre nacicané. Dobre to nechápem ale tak mi bolo povedané.
Pád, pošmyknutie. Stane sa aj pri najväčšej opatrnosti. Riziko obmedzím ak idem do primeraného terénu ale padnúť sa dá aj na rovnej zemi.
Vyčerpanosť, infarkt. Tiež známe prípady, človek nezvládne fyzickú námahu, horúčavu alebo podchladenie. Ak sa to stane v horách, je to obeť hôr a vďačný objekt pre bulvár.
Ľudia. Poĺovník strelil kolegu, aj to sa občas stáva. Keď niekto chce zabiť úmyselne, z akéhokoľvek dôvodu, nebudeme to posudzovať ako nebezpečenstvo v teréne. Pochybujem , že by niekto natrafil v lese na maniaka, čo vraždí ľudí.
Vozidlá. technika. Tak sme zasa na začiatku. Nedávny prípad keď človek vypadol pod kolesá traktora, iných prešli autá alebo iné stroje. Ja môžem urobiť len toľko, že si sám na podobnú techniku pozor, nespím na ceste (áno aj to sa stalo , prípad o ktorom viem zostal bez následkov).
Záver, môj subjektívny pohľad. Nebezpečenstvo, ktoré mi hrozí v teréne je približne rovnaké ako doma.

[kenaiwolf]

U nas najvacsie nebezpecenstvo, ktore do nekonecna na kurzoch opakujem je podchladenie. Tyka sa nas zhruba 6 mesiacov v roku. V lete prehriatie a dehydratacia. Ostatne je individualne podla terenu, lokality, zdatnosti, intelektu, vystroje.
Ja som sa dostal uz niekolko krat do stavou, kde by uz mozno niekto panikaril a oznacil to za ohrozenie zivota.
Zvacsa sa to tykalo unavy a dehydratacie, nedostatocneho primu potravy. Bud pomohol kamarat, alebo zmena planov a prisposobenie sa podmienkam. Vsetky tieto situacie nastali pri Airsofte, kde skratka idem na doraz a nerad veci vzdavam. Pri beznom motani sa po prirode to bol vzdy relax.

Jeden priklad za vsetky:
December, teplota kokolo 0 stupnov 30 cm cnehu. Zaciatok akcie 9:00 koniec o 36 hod neskor. Nesieme celu vystroj na noclah vonku + takticke voloviny (vysielacky, nahradne baterie, nastrazne systemy) a dostali sme do do situacie v ktorej sme nemohli ostat stat a zajest si nieco. Okolo 21:00 po 12 hod neustaleho pohybu - plazenie vracanie sa po vystroj s 20 kg na chrbte + zbran, si to na mne vybralo svoju dan. Nedostatok tekutin (pil som pomerne malo moja blbost, malo som sa strazil) a ziadna potrava sposobila, ze som v jednom stupani po kratkej zastavke stravenej lezanim v snehu uz akosi nedokazal vstat. Dostal som take krce do stehien, ze som sa nepostavil ani, ked mi kamarat zobral batoh.
Keby som nevedel co s tym robit asi by ma odtial musel niekto zniest. Na stastie zabralo poriadne doplnenie tekutin, snickers tycinka, a nejaky hroznovy cukor, samo masaz stehien. Po pol hodine som bol schopny sliapat sam a po hodine som uz niesol aj svoj batoh. Nasledne som pri skumani preco som tak dopadol a ostatny nemali problem, zistil ze niesli asi len 1/2 z hmotnosti mojho vaku.
Dnes by som to uz riesil inak, vsetci sa ucime na vlastnych chybach.

[radeton]

Už si to na budúce zapamätáš toto sú najcennejšie skúsenosti získané v priamom reále.Ináč dopľňanie tekutín je základ,netreba piť veĺa na jeden krát,ale pár hltov a častejšie, tekutinu vždy poprevaľuj trochu v ústach po sliznici a až potom prehltnúť.Pokiaĺ nemáš dostatok tekutiny pri presune tak radčej ani neprijímaj suchu potravu celkove sa to iba zhorší nastane väčšia dehydratácia a celkové vyčerpanie sa zvýši napriek tomu že si niečo zjedol.Glukózu môžeš do seba hodiť, ale konzervu neodporúčam pokiaľ do predu vieš že pár hodín sa ku vode nedostaneš.

[72janik]

S tými kŕčmi naozaj nie je sranda. Nosím so sebou batoh cca 25 kg tak je to naozaj fyzicky náročné. Takže pitný režim a energeticky výdatná strava je nevyhnutná. Mne osobne sa osvedčilo každú pol hodinu oddych 5 až 10 minút a pri každej prestávke pohár vody s preplachnutim úst a nesiem si aj balíček vanilkového cukru takže pri prestávke vždy kávovú lyžicu cukru. Odvtedy som kŕče nemal.

[radeton]

janík splaš si niekde med.je to výhodnejšie ako v ten vanílkov.cukor. v tom cukre je iba chemická náhrada vanilkovej arómy .med je oveľa výhodnejší produkt ako cukor.(samozrejme keď nie je možnosť zohnať med aj cukor poslúži)je tam čistá glukoza neznehodnotí sa ani vtedy keď ti do neho natečie voda pokiaľ nie je kontaminovaný v pohode ho okrem dopĺňania energie vieš použiť v prípade poranenia aj na ošetrenie rany a obsahuje kopu iných prvkov ktoré v cukre nie sú.

[sony boy]

Mnohokrát si človek povie mne sa to nemôže stať alebo nechcel by som ale opak je pravdou ja mám tiež chvalabohu len jednu nepríjemnú skúsenosť:boli sme s bráchom na horách,bolo to asi v polovici marca,slniečko už pekne hrialo,avšak na tienistých stranách hôr stále mráz a ľad. a práve ľad sa stal môjmu brachovi skoro osudným.pri jednom skalnatom brale sme sa chceli pozrieť aký bude výhľad.chvíľa nepozornosti,pošmyknutie na ľade a pád dole naštastie nie cez rímsku a priamy pád ale pád po šikmej stene.môžem povedať že mi nebolo všetko jedno.najhoršia bola tá bezmocnosť.vidieť padať niekoho a vedieť že mu nemôžem nijak pomôcť nijak ho zachytiť.naštastie dosť stromov spomalilo a zastavilo jeho pád.po uistení sa že žije a nemá naštastie nič zlomené som v prvom momente nevedel čo robiť ale potom som sa upokojil a zistil že 300m pod miestom jeho pádu je cesta.to bolo výborné zistenie kedže sa mi to zdalo lepšie riešenie situácie ako vytiahnutie na lane späť.zlanil som sa teda len ja dole k nemu,uistil sa že mi nič nieje(naštastie ani nebolo) a pomaly sme zišli na starú ťažobnú cestu ktorá nás zaviedla na normálnu poľnú.obidvaja sme si zobrali ponaučenie že treba byť za každej situácie opatrný a nosiť aj mačky zo sebou . a samozrejme zachovať pri podobných situáciách chladnú hlavu.

[Pája]

Ahojte, nevím, jestli je to úplně správné vlákno, ale narazila jsem na skutečně fantastický příběh kluka, který po fatálním požáru svojí chaty na Aljašce dokázal bez pomoci vydržet sám 23 dní, než byl nalezen místní leteckou jednotkou. Zachráněn byl teprve tento čtvrtek, požár byl v půlce prosince. Originální článek lze najít tady:

https://komonews.com/news/nation-world/utah-man-survives-3-weeks-in-alaska-wilderness-after-cabin-burns-down

Článek jsem přeložila, je hodně dlouhý, tak ho rozdělím do několika příspěvků. Snažila jsem se zachovat formu i obsah tak, jak je v originále, takže i způsob vyjadřování a slovník. Sem tam jsem doplnila i svoji poznámku do závorky, tam, kde to autor neudělal. Později k tomu napíšu i nějaké svoje myšlenky, ale je dost pozdě. Když jsem ten příběh dočetla, věděla jsem, že ho chci pro vás okamžitě přeložit, ale na další už nemám energii.

Pokud najdu příhodnější vlákno, tak to pak přesunu. Každopádně, tady je ten překlad:

TROSEČNÍK
Ken Marsh

Mladý osadník přežil více než dvacet dní v přívalech sněhu a v teplotách hluboko pod nulou poté, co mu v polovině prosince lehla popelem jeho chatka v odlehlé divočině.

Třicetiletý obyvatel chaty Tyson Steele odhaduje, že chata shořela buď 17. nebo 18. prosince. Není si jistý, protože v odlehlé chatě v Susitna Valley žil o samotě od září. Okolo jsou míle a míle lesa, kopců, řek a jezer, daleko on nejbližších cest. Jeho nejbližší sousedé žijí v malé osadě Skwentna, a protože Tyson nevlastní sněžný skútr, mohl se do divočiny a zpět dostat pouze letecky.

Tyson Steele uvedl, že střecha chaty chytla někdy mezi jednou a druhou hodinou ranní. V tu dobu pocítil první záchvěv strachu z toho, že se něco stalo, a vyběhl z postele. Navlékl si sněhule a vyklopýtal ze dveří. Teplota byla = 15°C, ale on si stěží všiml, protože v tom okamžiku hleděl na střechu svojí chaty, ze které šlehaly jasné plameny.

Když vběhl znovu do své chaty, okamžitě byl smeten ohnivou koulí; v tu chvíli věděl, že má na rozhodování sotva pár vteřin, které rozhodnou o tom, zda přežije do rána. Co v tu chvíli ale nevěděl, bylo to, že to bylo pouze první z mnoha otázek ohledně života a smrti, které bude muset udělat, než jej po více než dvaceti dnech nalezne posádka vrtulníku Helo 3 Aljašské posádky (Alaskan State troopers).

***
S Tysonem Steelem jsem se setkal pouze několik hodin poté, co byl zachráněn, v hangáru Aljašské posádky. Vojenský pilot Cliff Gilliland a letecký důstojník Zac Johnson, členové záchranné mise, mezitím mladému muži splnili dvě přání: sprchu a menu od místního McDonalds. Záchrannou misi posádka naplánovala poté, co od osadníkovy rodiny přišel požadavek na preventivní kontrolu chaty.

A tak tu přede mnou sedí muž s kaštanovými vlasy po ramena; u kořínků mu vlasy zlátnou, u konečků se třepí. Vlasy má zplihlé a na krku zplstnatělé. Zlatě kaštanový plnovous mu, nezkrácen, padá až na hrudník. Tato kombinace ve mně vzbuzuje reminiscence na Trosečníka Toma Hankse.

Na nose má brýle s černými obroučkami na způsob Woodyho Allena – říká, že bez nich je prakticky slepý. Oblečený je v prastarém, mastném, vyuzeném overalu, který zachránil po požáru z kůlny. Jeho oblečení vůbec smrdí kouřem. Ruce, vykukující z rukávů, má plné puchýřů, hrubé, špinavé od sazí. I přes tento ubohý zevnějšek vypadá docela zdravě a energicky, což bude jistě způsobeno velkým kelímkem od kávy z McDonalds. Zdá se, že si se mnou promluví rád. Rozhodně na mě působí jako člověk, který přežil 22 nebo 23 dní v divočině.

***

[Pája]

Přináším tedy příběh Tysona Steela tak, jak jej sám vylíčil ve čtvrtek 9. ledna odpoledne poté, co byl zachráněn:

https://komonews.com/news/nation-world/ ... wsource=cl

„Začalo to pěkně blbou chybou ze spěchu. Moje kamna na dřevo jsou velmi, velmi stará. Ta chyba, co jsem udělal – pardon, mám ještě docela rozházené myšlenky – ta chyba byla, že jsem moc spěchal a do kamen jsem nacpal moc velký kus kartonu, abych si zatopil. Je mi jasný, že to byla kravina, s kamnama na dřevo mám svý zkušenosti, celej život v nich topím. Takže mi je jasný, že tohle se nedělá. Takže se stalo to, že jiskra z kartonu vylítla komínem a přistála na střeše. A střecha… no… abyste pochopil, nejdřív musím vůbec říct, co to byla za „chatu“.

„Protože ona to vlastně ani nebyla chata, ale spíš prefabrikovaná vojenská ubikace, akorát z plastu (Quonsen hut). Koupil jsem ji od veterána z Vietnamu, který ji postavil a zastřešil plachtama.“ „Vypadala cool. Bývalo v ní i docela teplo, jak byla směřovaná na jihozápad, vyhřívalo ji slunko. Dokonce i za šedých zimních dní. Uvnitř jsem měl v květináči jalapeňo papričky, táhly se až ke kamnům. Moc papriček z nich nebylo. Jednu jsem si utrh´ na Díkůvzdání; byla tak velká jak můj palec, a tak jsem si ji užil jako malý dárek. No nic, zpátky z odbočky, prostě chata byla plastová, chápete? A ten kus kartonu asi spadl na kus plastu a pomalu začal prohořívat.“

ukázkový Quonsen

„Takže je jedna nebo dvě ráno a já jsem se probral do úplně promrzlý chajdy, chápete? Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem zase začal zabírat. A najednou, „kap, kap, kap“. To ty mrňavé kapky plastu kapaly přes střechu nade mnou. Takže jsem vylez´, abych vzal… abych vzal nějaký sníh a prostě jsem viděl, že celá střecha je v jednom ohni.“

(Zeptal jsem se, co měl v tu chvíli na sobě, Steele se jenom uchechtl) „Tyhle boty (sněhule), bez ponožek. Taky jsem měl jégrovky, spodní vrstvu a tenhle svetr (z hrubé vlny). Prakticky to, co mám na sobě teď.“

(Měl jste na sobě i ten overal, co máte na sobě i teď?) „Neměl. Ten byl zahrabaný v kůlně. Je to plesnivý, zhnilý hadr z osmdesátek… ale na to jsem nehleděl, víte? Našel jsem ho a natáhl ho na sebe, i když byl jak prkno, zmrzlý a ledový.“

„Takže ze střechy odkápávalo a oheň se šířil rychle jak hovado, vůbec bych netušil, že to půjde tak rychle. Jakože od bodu, co jsem vylezl ven a viděl plameny, do bodu, kdy jsem zalezl zas dovnitř, najednou byl kouř úplně všude. Před očima mám furt obrázek, jak mi najednou okolo obličeje začaly šlehat plameny, víte?“

„A nejhorší na tom je, že já bych přežil klidně znova těch 23 dní – ale byl tam můj pes, spal vedle mě. Jakože celých šest let, den, co den; je mu šest roků… teda bylo.“

(Na malou chvíli se trošku zadrhne a oči se mu zamlží. Ptám se, jaká to byla rasa) „Labrador. Čokoládový labrador. Sto deset liber. No, to, jmenoval se Phil. Nejlepší pes na světe. Taková šťastná povaha. Ani to nemůžu popsat. A pak, no, byl hrozně vyděšenej z ohně a já jsem akorát myslel na to, že ho musím popadnout, a taky nějaký věci na spaní, a tak jsem prostě… prostě popad všecko, co bylo na mojí posteli. Jakože deky. Jenom jsem popad nějaké hadry, spacáky, krámy – prostě pytel něčeho a všeckého, zabalil jsem to do deky a mazal jsem ven, a řekl jsem Philovi: „Mazej odsaď, mazej!“ A on seskočil z postele, tak jsem si myslel, že je to v pohodě, že zdrhl. A šel jsem taky ven.“

„A… a potom, no, jakože jak jsem vyšel ven, všecko už hořelo. Musel jsem vymyslet, co dál. Šel jsem ještě vzít pušku z druhé strany chaty, ráže .338. A… a… a můj pes začal výt, jo? Uvnitř. Myslel jsem si, že už tam není. A to bylo to hrozný, chytl jsem úplný hysterický záchvat. Chápete? Vůbec jsem to nechápal. Nemohl jsem to pobrat …nemám vůbec slov, jak hrozně mě to vzalo; hrozně jsem řval. Prostě řval, ani z hněvu, ani ze smutku, prostě, jak to říct, řval jsem z úplné podstaty. Měl jsem pocit, že jsem si prorval plíce.“

„Takže jsem si… jsem si… jsem si vzal všecky svoje věci, sedl jsem si, a … odtud to mám nějaké zamlžené, no… protože já jsem prostě… šlo to moc rychle, prostě. Všecko, co jsem měl, bylo v té chatě. To byl další problém. Všecko moje střelivo, měl jsem 500 nábojů, asi; a patrony do brokovnice, patrony do .338, do 9mm pistole, do .44 – hromada různých nábojů. Ta puška, co jsem si vzal, byla prázdná, a ostatní střelivo bylo v krabicích, kde vybuchlo. „Pic – pic – pic – pic!“ Bylo to jak na frontě. Prostě 500 kulek, co najednou vystřelilo. Ani nevím, jestli se vůbec můžu k ruinám chaty vrátit, abych to strhl. Někde tam prostě visí 500 nábojů jenom tak.“

[Pája]

„Jak jsem tam tak nějakou dobu seděl, mě napadlo: „ok, musím sehnat jídlo.“ Měl jsem tam zásoby na dva roky. No, jenže tady byl ten problém číslo tři nebo čtyři, všecko jsem to skladoval spolu, jako oleje, tuky, všecko = a hned vedle to střelivo – a všecko to chytlo. A pak tam byla propanbutanová bomba. (Tyson napodobuje zvuk exploze) Všecko vyletělo do vzduchu. Požár byl obrovský, tuk jenom zahučel. Snažil jsem se to zaházet sněhem – úplně hystericky jsem házel jednu lopatu za druhou, a nic se nestalo. A tak to šlo až do rána, pak už jsem se snažil jenom trochu, uhasit aspoň něco.“

„Takže jsem se octl v nejtemnějším období roku, chápete. Takže, jak bylo světlo, už mi nebylo zima, a tak jsem si sedl vedle svýho hořícího baráku. Abych pravdu řekl, pamatuju se, že jsem do jednoho rohu přihodil pár polínek, abych to hořelo dál. No a pak jsem začal vymýšlet plán. Celá špajzka byla teď zaházená sněhem, a tak jsem jako první úkol stanovil inventarizaci obsahu. A taky jsem chtěl něco sníst! Celou noc jsem makal jak barevnej. Tak jsem pobral všecko plechovky a vyšlo to tak na dvě na den, pokud bych měl přežít 30 dní na přídělech… taky jsem měl sklenky zavařených fazolí. A taky pár sklenek burákovýho másla – to byl seškvařený plast. Taky jsem našel sklenku majonézy, ale té jsem se teda nedotkl (směje se). Háček byl v tom, že možná polovička těch plechovek žárem ohně pukla, takže se kouř dostal dovnitř plechovky – všechen ten plastový sajrajt z izolace. Takže, ve výsledku všecko chutnalo jak ten barák, akorátže na škvarek.“

„Jídlo, co jsem měl jako poslední včera, bylo pravděpodobně to nejhorší. To připálené jsem si totiž nechal až na konec. A poslední večeře teda byla plechovka smažených fazolí uzená na plastu. Žádný švestkový dřevo nebo bukový dříví (v originále hickory a mesquite). Byla to prvotřídní příchuť nepromokavé plachty (směje se).“

„Takže, první dvě noci jsem spal ve sněžné jeskyni (quinzee). Byla tak akorát velká pro moje spacáky, mě a trochu jídla. Bylo to příjemný místo pro přežívání, protože sněžný jeskyně jsou vcelku pohodlný. Dobře izolujou. Venku může být i minus 40°C, a uvnitř máte klidně nad plus 30°C, pokud máte svíčku. Tu já neměl. Prostě jsem se stočil v tý temný jeskyni a spal. A spal jsem fakt dlouho. Uvnitř bylo teplo, teplo. Teplejš jak venku.“

„Můj další cíl byl postavit přístřešek, který by byl o něco pohodlnější. Začal jsem kombinovat, teda, pardon, teďka nevím, jak to říct, vysvětlit… prostě začal jsem přemýšlet, kdy si o mě lidi začnou dělat starosti? Když jsem se tam usadil – říkám tomu usedlost – v září, tak jsem měl úplně nový telefon, ale měl problém s nabíjením, o kterém jsem nevěděl, dokud jsem už nebyl sám na chatě. V podstatě jsem ten krám mohl zapnout a jenom sledovat, jak procenta letí dolů. Takže jsem prostě uvízl s telefonem na dvě věci. Ten krám se nenabíjel. Takže jsem porušil další pravidlo, které jsem dodržoval už roky, a to že se ozývám každý týden. Volal jsem týdně rodičům, že jsem O.K. No, ale protože ten krám byl na prd, prostě jsem to občas o víkendu nezvládl, ale až o pár dní pozdějc. Takže když jsem se pak dovolal, vždycky říkali, že už měli trochu obavy, a já jsem je vždycky uklidňoval, že to je tím telefonem.“

„Jakože, Skwenta je 20 mil, a taky jsem slyšel o někom, kdo žije na Donkey Creeku, což je pět mil. A to taky byl můj další cíl, pokud by se nikdo neobjevil za 35 dní. Prostě jsem byl rozhodnutej, že půjdu tím směrem. Ale, no, nemohl jsem si bejt úplně jistej. A strašně sněžilo! Jakože, sněžilo hrozně moc, prašan. Tyjo, jakože, pamatuju se, že sněžilo tak tři dny v kuse a napadly tak tři stopy prašanu. Pak byla chvíli čistá obloha a pak zas sněžilo, další stopu, a pak dalších šest palců. Nakonec to bylo skoro pět stop prašanu. A oba páry sněžnic, co jsem měl, shořely. A tak jsem prostě měl jenom tyhle boty a nějaké hnusné ponožky plné děr, a v těch jsem měl jako jít. Jakože, trvalo mně celé dny, než jsem ušel jenom čtvrt míle. (Steele si bere tužku a kreslí hrubý plánek jezera, co leží čtvrt míle od jeho chaty, a kde přistávají v tomto období letadla). Takže jsem si říkal, že pokud pro mě někdo dojde, tak to určitě bude letecká služba.“

Pozn.: pokud se chcete podívat, kde to je, viz Google Maps:
https://www.google.com/maps/place/Skwentna,+AK+99667/@61.932689,-151.241595,7z/data=!4m5!3m4!1s0x56cf0762989ec495:0x586d508ece88cdf4!8m2!3d61.923613!4d-151.1683574?hl=en

„Protože jakože jsem spoléhal na to, že buď moji rodiče anebo sousedi řeknou, „Neslyšel jsem o něm, co je s ním“ a tak zavolají leteckou službu, aby mě šla čeknout, ok? No, a tak jeden z mých cílů bylo prošlapat cestu k jezeru a zkontrolovat tloušťku ledu, aby mohli přistát. A to trvalo celé dny, a to je to jenom čtvrt míle.“

„Okolo jsou všude stromy, ale pozemek okolo chaty je docela čistý, a tak jsem tam vyšlapal S.O.S., které jsem ještě vysypal popelem z kamen, aby to bylo líp vidět. A musel jsem to často dělat znovu, protože sněžilo. Došlo mi, že to bude nejlepší signál. Jakože v okolí nebyl moc letecký provoz. Letadla jsem ale slyšel zhruba každý den, víte? Na nebi jsem viděl čáry a tak jsem si říkal, že kdybych měl nějaký benzín, tak…“

(Steele pak sbíral plachty a kusy dřeva, aby si postavil kopulovitý přístřešek okolo kamen, co předtím vyhřívaly jeho chatu)

[Pája]

„Když jsem dostavěl druhý přístřešek, udržoval jsem v kamnech oheň. A jednoduše jsem tam pak ohříval i jídlo. Nebylo to o tom, že bych si uvnitř nějak udržoval teplo, jenom tam prostě nebyla ta šílená zima. Jednu noc, tu sedmnáctou, bylo tak zima, že jsem prostě nechtěl jít ven. Tak jsem si na čurání vzal kýbl. Ten kýbl byl jenom pár stop od kamen, a stejně to zmrzlo. Moje moč zmrzla za pár minut, hned u kamen. To vám asi udělá představu. Jakože v žádném případě to nebyla útulná chatička, to, co jsem byl schopen dát dohromady. Jenom tam nebyl ten ostrý mráz. Pořád jsem viděl, jak se mi kouří od pusy, ale aspoň to nebylo mrazivé peklo. A taky jsem spoustu dní strávil – hodně času – tím, že jsem řekněme, že tohle jsou kamna a tohle je můj kabát, a já jsem byl takhle“ (Steele ukazuje, jak téměř objímal kamna).

(Zeptal jsem se, jaké má zkušenosti se survivalem) „Nejsem nějak trénovaný. Jenom jsem vždycky rád chodil ven. A taky jsem pracoval v outdoorovém odvětví. Můj první job na střední byla pětiletá práce v obchodu s vybavením. Takže jsem znal všecky ty věci, víte. Věci na rozdělávání ohně, sekery, bushcraft. Taky jsem viděl hodně videí na Youtube. Dokonce jsem založil vlastní kanál, když jsem pracoval v tom obchodě. Ale vypustil jsem jenom jedno video. A veškerá moje stopáž teď skončila v plamenech. Dával jsem si třeba výzvu, abych rozdělal oheň v jakýchkoliv podmínkách. …Protože to jsem potřeboval do budoucna, tak jsem si chtěl být jistý, že to dokážu.“

„Měl jsem nějaké sirky, a nosil jsem s sebou svíčku, jednu jsem našel – a ta mohla zůstávat zapálená. A vždycky jsem u sebe měl nějakou březovou kůru. Březová kůra je skvělá na zapálení ohně. Docela často jsem ji měl jako zdroj světla, když jsem byl v té sněhové jeskyni. Nad ničím jsem nepřemýšlel (během těch dlouhých nocí), jenom jsem podpálil březovou kůru, abych měl chvíli světlo a pak jsem si říkal, „Wow, já vidím!“

„Neměl jsem mapu a věděl jsem, že toho o okolí moc nevím, tak jsem si prostě mohl akorát říct, „Co třeba tudy.“ Ale vůbec jsem neměl představu, které říčky jsou dost zmrzlé na to, aby mě udržely, mohl bych se propadnout. A taky se hodně stáčely, takže bych asi ztratil směr. Navíc, přes den bylo jenom šest hodin světla. Měl jsem čelovku, vydržela tak 10 nebo 11 dní, protože jsem neměl náhradní baterky. Takže jsem byl bez světla.“

(Teď, když byl zachráněn, plánuje, co dál)

„Asi pojedu domů do Salt Lake City. Není to jako „domů“, protože tamto byl můj domov,“ řekne přesvědčivě, „ale je to domů k rodině.“

„Mají psa,“ říká s úsměvem, ale v očích vidím smutek. „A to by mohla být nějaká terapie.“

[bobek]

Pájo děkuji ,krásné čtení. Původně jsem se nechtěl začíst, protože bojuju se zánětem oka, ale nakonec jsem to dočetl až do konce. Krásný příběh, který opět potvrzuje slova, že není důležité
vybavení nýbrž vědomosti. Ještě jednou dík...

[Pája]

Mě se na tom jeví jako důležitá jiná věc, a to, jak je důležité odhodlání. Ten maník přišel úplně o všecko, ale v rozhovoru ani jednou nepadne zmínka o tom, že by pochyboval, že se odtud dostane. Prostě věděl, že pro něj někdo přijde, a nepochyboval. Samozřejmě, že jako zavedený osadník s pravidelným kontaktem s rodinou měl větší šanci, než kdyby se někde ztratil na expedici, ale i tak. Všecko, co dělal, absolutně podřídil tomu, aby vydržel, než přijdou, a nepřipouštěl si nic jiného. Měl ohromnou morálku a cílevědomost, ačkoliv přišel o všecko, a ztratil psa (což je vidět, že ho zdrtilo), tak si vytyčil plán a plnil ho - sebral a roztřídil zbytek konzerv, vyraboval zbytky spáleniště a sebral všechno užitečné, a okamžitě začal pracovat na svojí záchraně a viditelnosti pro prolétávající letadla. A udržel si morálku, aby za každých podmínek jeho SOS bylo viditelné (a předpokládám, že i tu cestu k jezeru prošlapával furt dokola). A všechnu tu vyčerpávájící práci dělal na přídělu dvou plechovek denně v mrazu a padajícím sněhu. To je obdivuhodné.

[Willy]

Chlapci se ztratili v mrazivé bouři. Celou noc chránili svými těly nejmladšího .
Poučný příběh z Aljašky.

https://www.novinky.cz/koktejl/clanek/chlapci-se-ztratili-v-mrazive-bouri-celou-noc-chranili-svymi-tely-nejmladsiho-40312850?seq_no=6&source=hp&dop_ab_variant=292342&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=null