POZOROVÁNÍ POLÁRNÍ ZÁŘE
Většina obyvatel našich zeměpisných šířek má představu o polární záři, jako o něčem krásném, neobvyklém a tajemném. Přesto, že je dnes vědecky úplně přesně popsáno a vysvětleno, proč a jakým způsobem ona aurora borealis či aurora australis vzniká, mají lidé při jejím prvním spatřením pocity téměř mystické.
Ono se dá říct, že prakticky všechny ne zcela běžné úkazy na denní či noční obloze dokážou v citlivějších lidech probudit jeho – jak jsem si to pro sebe sám nazval – „pravěké nitro“. K takovým úkazům řadím i zatmění měsíce či slunce, sluneční halo jevy (parhelium) nebo třeba roje meteoritů. Patří sem i sledování oblouku duhy či pěkného východu nebo západu slunce na horách.
Tyto všechny jevy nedávají člověku jen estetický zážitek, ale je-li člověk dobře naladěn otevírají se v jeho mysli úvahy o nekonečnosti vesmíru a krátkosti a nepatrnosti svého života a tím pádem i tom, jak naložím s vymezeným časem na tomto světě. Konec konců i pohled jen na rozzářenou noční oblohu vedl třeba Immanuela Kanta k známému výroku:
"Dvě věci vždy naplňují mojí mysl velkým obdivem a úctou - HVĚZDNÉ NEBE NADE MNOU A MRAVNÍ ZÁKON VE MNĚ!"
Svoje setkání s polární září mám zařazeno mezi ty opravdu nejpůsobivější přírodní zážitky
Stalo se mi to poprvé při jedné z cest do finského Laponska. Vyrazili jsme tentokrát nejen s mojí ženou, ale ještě s dvěma mými velmi dobrými přáteli - Jelenem a Buckem. Příprava pro dvoutýdenní výpravu byla velmi precizní. Moc zbytečných věci jsme s sebou neměli. Batohy pod dvacet kilogramů i s jídlem na dvanáct dní. I když byla teprve polovina září, věci na táboření jsme už měli podzimní, přeci jen překročíme polární kruh. Na tu expedici jsme si dokonce nechali vyšít pěkné nášivky na batohy. Že jsme jeli v zeleném oblečení, to už dávno patřilo k našemu stylu, jen jsme to tentokrát ještě každý vylepšili stylovou červenou kostkovanou košilí z flanelu. Naše dost podobné oblečeni vedlo jednu skupinu Finů k domněnce, zda nakonec nejsme sourozenci. My jim tvrdili, že teda jako ne, ale když jsme si večer u ohně všichni tři chlapi zapálili dýmku a místní trekaři se od nás dozvěděli, že všichni tři máme stejné křestní jméno - tak z toho teda byli už úplně našrot!
Že podzim v Laponsku bude nádherný, to jsme tušili, ale že to bude takový gejzír barev, to jsme nečekali! Těšili jsme se na opuštěnou tajgu Národního parku Urho Kekonen a proto nás dost překvapilo, že i přes dost drsné počasí zde bylo i na severské poměry celkem zalidněno.
Já klukům před odjezdem sliboval romantické sruby na březích jezer a řek - to jsem dodržel, ale bohužel už většinou byly obsazené. Po čtyřech dnech putování jsme měli finského trekařského pozdravu „HEY HEY“ plné zuby a tak jsme tenhle krásný kraj raději opustili.
Autobus nás převezl o dalších asi 100km severněji, do oblasti, o které jsem věděl, že tahle bude určitě opuštěná. Sice jsme na zdejším otevřeném srubu ještě potkali nějaké lidi, ale tentokrát to byli už jen lovci a rybáři. Strávili jsme s nimi jen jeden příjemný večer, oni nás naučili péct ryby na klacku a taky jsme se od nich hodně dozvěděli o lovu tady na severu.
Po té začala ta pravá pohoda. Počasí bylo úžasné, po celý den svítilo slunce a my měli všechnu tu krásu jen sami pro sebe.
Ze srubu jsme si udělali základnu, odkud jsme nalehko na celý den vyráželi na daleké průzkumné výpravy. Kromě pozorování přírody jsme se věnovali i hledání sobího paroží. Naše úsilí bylo dokonce korunováno navíc i jedním malým losím shozem.
Večery ve srubu byly dokonalé. V krbu praskal oheň, po večeři se většinou sedělo a povídalo. Někdy jsme si jako moučník usmažili na pánvi pár lívanců a k nim se podávaly rozmačkané brusinky s cukrem. Pak nadešel čas na dýmku a klábosení.
Jednoho večera si už pozdě večer musel Buck odskočit ven na záchod. Ještě ani úplně nedovřel dveře a už je rozrazil zpátky a dost dramatickým hlasem zakřičel: „Rychle …, všichni okamžitě ven!“
Mne jako starého bezpečáka a preventistu okamžitě napadlo, že asi chytila střecha srubu. Bleskurychle jsem vklouzl jen tak na boso do pohorek a vyřítil se do mrazivé noci. Při pohledu na střechu srubu mi sklouzly oči i směrem vzhůru. Nebe bylo poseté zářícími hvězdami a náhle jsem TO spatřil!
Vážení, já totiž prvně v životě viděl opravdickou polární zář! Moje pocity se jen těžko popisují – fascinace, úžas, husí kůže a mrazení v zádech! Noční obloha je najednou jakoby celá v pohybu. Z temného nebe se najednou stane barevná paleta od sytě zelené po tmavě fialovou a ty se mezi sebou vzájemně prolínají a vlní. Stáli jsme tam jen v košilích se zakloněnou hlavou a koukali na ten zázrak. Celé to trvalo alespoň 20 minut. Pak začala zář slábnout a my si najednou uvědomili, že je nám hrozná zima a tak se vrátili zpět do srubu. Ten večer se už o ničem jiném nemluvilo. Občas někdo z nás ještě vyšel ven, ale záře definitivně zmizela.
Říká se, že každý, kdo někdy polární záři pozoroval, touží po tom si tento zážitek zopakovat.
Stejně tak tomu bylo i se mnou a mojí ženou. Při dalších podzimních výpravách jsme, jakmile přicházela mrazivá hvězdná noc, pravidelně sledovali večerní oblohu. Dokonce jsme si lehali pod plachtičku tak, abychom hlavu měli venku s výhledem na nebe. Měli jsme to štěstí, že jsme nakonec polární záři viděli ještě několikrát a dokonce se jednomu našemu členu výpravy před pár lety podařilo ji vyfotografovat. Snímky jsou bohužel jen skenované z klasické fotografie.
Lidé z dávných dob v oblasti Aljašky, Skandinávie, Islandu či Grónska neměli pro vznik polární záře žádné rozumné vysvětlení a tak si tento jev vykládali různými bájemi a strašidelnými historkami. Trošku jsem pohledal na toto téma na internetu a tady je pár příkladů:
Stará skandinávská pověst hovoří o odrazech štítů bojovnic Valkýr, které na nočním nebi míří do bájné Valhally.
Specifického významu nabývá polární záře u Inuitů v Grónsku. Ti dodnes věří, že auroru vytvářejí světla přicházející z říše mrtvých. Pokud se prý při polární záři rychle mísí barvy, znamená to, že chtějí mrtví navázat kontakt se svými žijícími příbuznými a přáteli. Podle některých legend pak mohou mrtví smrtelníky převést dokonce na onen svět. Není tedy divu, že tančící světla na obloze vzbuzují strach i respekt. Aby mrtví lidem nijak neškodili, Inuité je uklidňují zpěvem a tancem. Sámové - Laponci zase při ní pískají táhlé pomalé tóny bez konkrétní melodie - to jsme si vyzkoušeli a mohu říct, že to celý zážitek umocňuje.
Podle jiné Inuitské legendy se v polární záři odráží svit od šupin sleďů z moře. Když má pak aurora barvu jasně zelenou, bude se prý rybářům dařit.
Podle pověr na Islandu má polární záře význam pro těhotné ženy. Aurora jim prý může prozradit pohlaví jejich potomka nebo zda bude porod probíhat bez komplikací. Zelené úkazy na obloze věští narození syna, červená barva předpovídá smrt dítěte. Žádná těhotná žena by neměla polární záři pozorovat dlouho, jinak by riskovala, že porodí šilhavé dítě. Proto se ještě dnes některé těhotné ženy na polární záři raději vůbec nedívají. Staré ženy na Islandu však také tvrdí, že by nastávající maminky měly naopak pozorovat, aby se vyhnuly bolestem při porodu. Dodnes mnoho obyvatelek Islandu tvrdí, že se nejedná jenom o staré povídačky, ale o pravdu.
V Norsku je zase polární záře vysvětlována tak, že zářící a chvějící se oblouky na obloze představují most, přes který se přepravují bohové z Ráje na Zem.
Finská mytologie se zmiňuje o řece, vedoucí skrz oheň, která tvoří hranici mezi "královstvím" živých a mrtvých.
Chcete-li vidět mnoho zdařilých fotografií polární záře, zadejte si v Google – obrázky heslo:
aurora borealis nebo aurora australis či northern lights
a máte o krásný barevný večer postaráno.
Odborný výklad o polární záři najdete třeba zde:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Pol%C3%A1r ... %A1%C5%99e
Foto: Zdeňka, Béda