Možná, že mnou popisovaný zážitek bude někomu ku prospěchu.
Svoje první větší zkušenosti se sekerou jsem začal nabírat asi v jedenácti letech. Vstoupil jsem tehdy do oddílu ochránců přírody. Před odjezdem na svůj první tábor jsem uprosil rodiče, abych si s sebou mohl vzít jednu ze seker, které jsme měli ve sklepě. Táta ji v práci nabrousil a nasadil jí nové topůrko.
Sekera nebyla z nejlehčích a tak se dalo očekávat, že první zranění přijde brzy. Výuka práce se sekerou byla v oddíle na docela dobré úrovni, naučil jsem se mnoho, ale přesto, ještě než jsem dokončil devítiletku, byl jsem dvakrát na šití a pokaždé to bylo na táboře. Dnes vím, že jakousi zálesáckou maturitu člověk nesloží dřív, než se párkrát sekne. Prostě teprve potřebuje získat ten správný respekt. Jednou to bylo při dělání třísek, to jsem si málem usekl ukazovák na levé ruce. Takto vyškolen jsem pak už nikdy v životě „nemachroval“ a na špalku blbě nepřidržoval stojící a kymácející se úzké polínko prsty druhé ruky. Podruhé mi při štípání z ostří sekery náhle spadlo už zaseknuté velké sukovaté borové poleno. Já mladý a silný už už chtěl konečně velkou ranou práci dokončit a místo toho jsem jen promáchnul náhle tak lehkou sekerou mimo špalek. Ostří skončilo až v mé holení kosti. Od té doby u špalku vždy stojím bezpečně rozkročen a místo zbytečně velké síly využívám spíš mozku a raději hledám to nejvhodnější místo, kam zaseknout sekeru.
Pak jsem měl dlouhou pauzu. To třetí seknutí na sebe nechalo čekat celých 25 let.
Stalo se to při putování v jednom málo navštěvovaném švédském pohoří. Vyrazili jsme tehdy společně ještě s druhým manželským párem. Zdejší divočinou nevedly žádné značené stezky ani lesní cesty.
Z mapy jsme vyčetli, že je zde jen pár otevřených tradičních laponských drnových chat s názvem „kota“. Celý přechod byl naplánován asi na 7 dní. Pro přesun bylo nutné umět ovládat kompas a dobře pracovat s mapou. Otevřená tundra se skalnatými hřebeny se tu střídala se smrkovou tajgou. Mezi tím spousta bažin, říček a velkých jezer.
- JEZERA, TAJGA, SKALNATÁ TUNDRA ...
Divočina to byla nádherná, stáda sobů a zrající brusinky. Nacházeli jsme i ony laponské koty, sobí parohy, ba dokonce i lebku losa - bohužel už s okousanými parohy.
- STARÁ LOSÍ LEBKA
Cestování to bylo fyzicky celkem náročné – prodírání se lesem nebo opatrné přecházení bažin střídalo dobrodružné brodění potoků. Chůze náročným terénem umožňovala rychlost tak 2 -3 km v hodině a po celém dni jsme večer byli docela unaveni.
- HLEDÁM Z VRCHOLU KOTY KUDY BUDEME POKRAČOVAT DÁL
Zhruba v polovině putování jsme navečer dorazili k místu, kde měla stát laponská kota. Po náročném a vlhkém dni jsme se těšili, že večer strávíme pod střechou někde u kamen. Našli jsme však jen trochu ohořelých dřev a torzo roztavených kamínek. Nezbylo nic jiného, než postavit přístřešky. Už za šera jsem se ještě vypravil pro nějakou větší kládu.
V té době jsem doma používal menší lesnickou sekeru od Gransfors Bruck a byl jsem na ni za ta léta zvyklý. S sebou do Skandinávie jsem si ale na zkoušku vzal novou menší tábornickou sekerku od Hultaforsu. Těžko říct, co mělo na svědomí mojí nepozornost, snad únava nebo zklamání z nenalezení chaty. Patrně hlavní příčinou bylo, že jsem si ještě nezvykl na trochu jiný tvar topůrka u nové sekerky. A tak mi při rutinním osekávání větví již padlé břízy sekera nečekaně sklouzla po kládě tak, že prosekla mojí úplně novou goretexovou pohorku od Hanwagu. Ostří sekery proniklo skrz špičku pravé boty tak, že mi shora rozštíplo malíček prakticky po celé délce. Bota byla hned plná krve! Nebyl to zrovna příjemný pocit. Já jsem si uvědomil, jak se to všechno komplikuje. Byli jsme docela daleko v divočině a nejbližší městečko s lékařem bylo minimálně 100 km. Naše auto stálo na druhé straně pohoří vzdáleno tak dva dni chůze opačným směrem.
Dobelhal jsem se k tábořišti a oznámil jim tu novinku.
Štěstí v neštěstí bylo, že druhý muž naší výpravy byl lékař, i když v poněkud jiném oboru. Jeho doménou byla diagnostika s pomocí moderních skenovacích zařízení. Po shlédnutí rány kamarád jen zkonstatoval, že už je to docela dávno, kdy na škole měli praxi zašívání ran. Ale na druhou stranu prohlásil, že mám opravdu kliku, neboť má s sebou v lékárničce dokonce injekci mesocainu a malé balení s chirurgickou jehlou a nití.
Od seknutí neuplynula ani půl hodina, a já už za svitu baterky s nohou na kládě inkasoval první stehy. Velmi se uplatnily kamarádovy nářaďové kleště, se kterými se lépe vedla prohnutá jehla skrz tuhou kůži malíkové hrany. Nitě nebylo moc, vystačila jen na část rány, zbytek seknutí musel kamarád improvizovaně stáhnout s pomocí tzv. mašliček nastříhaných z leukoplasti.
- TAKHLE TO VYPADALO PO NĚKOLIKA DNECH
Péče o mne byla korunována konzumací dávky širokospektrálních antibiotik. Noc byla nepohodlná, rána přišla k sobě a tak jsem si z batohu musel udělat jakousi vyvýšeninu a na ní dal nohu. Spal jsem jen přerušovaně.
Ráno po převazu jsme dali hlavy dohromady. Vybrali jsme na mapě trasu k nejbližší lesní cestě. Všechny těžké věci z mého batohu si ostatní rozdělili mezi sebe a já zabalil jen to lehké –spacák, oděvy atd. Než mi kamarád vytvořil jakési březové berle, vyndal jsem z KPZ stříbrnou lepící pásku (DUCT), omotal a stáhl proseknutou pohorku tak, aby do ní pokud možno nevnikala nečistota. Pak jsem si na ovázanou nohu nandal ponožku a igelitový pytlík (ten měl zabránit proniknutí vlhkosti a špíny přímo k obvazu) a za značného přemáhání jsem si nakonec botu obul a pořádně utáhl tkaničky.
Ostatní si zatím zabalili, uklidili tábořiště a mohli jsme vyrazit.
- VZHŮRU DO DIVOČINY!
Chůze s berlemi ve vysokém borůvčí nebyla moc dobrá. Berle se při posouvání dopředu zadrhávaly o keříčky a co chvíli jsem přepadával směrem dopředu. Pádu jsem zabránil jedině tím, že jsem došlápl na zraněnou nohu. Zjistil jsem, že díky obuté botě není citlivost rány tak velká a že nakonec chůzi nejspíš zvládnu jenom s jednou holí s tím, že jsem našlapával opatrně jen na vytočenou patu. Zahodil jsem berle a uřízl si tedy hůl. Nebyla to závratná rychlost, ale přeci jen jsme se během celého dne nakonec dokázali dostat až k oné lesní cestě.
- TUDY JSME SE POTŘEBOVALI DOSTAT DÁL
Tam jsme si se ženou zbudovali tábořiště a zůstali dva dni sami.
Naši přátelé se zatím přes hory přesunuli zpět k našemu autu, pak s ním objeli celé pohoří a v podvečer dorazili k našemu táboru. Rána se mezitím slušně zacelila a tak jsme ani nejeli někam k doktorovi. Upravili jsme díky mému omezení plán cesty a více se zaměřili na návštěvu skanzenů a podobně.
Teprve doma jsem pro jistotu navštívil doktora. Když uviděl malíček, zeptal se, kdo že mi tu ránu takhle ne zcela profesionálně ošetřil. Řekl jsem mu, že jsem se ve Skandinávii sekl sekerou a práskl jsem kamaráda, jak mi na kládě uprostřed divočiny poskytl první pomoc. Tím jsem patrně v České republice zachránil pověst celé švédské chirurgie. Pro jistotu mne poslali na rentgen a tak jsem se dozvěděl, že jsem si ten malíček nejen rozsekl, ale i zlomil
.Snad jen pro zajímavost dodávám, že kamarádovi za tuto službu bylo na sněmu Ligy lesní moudrosti uděleno „Orlí pero“ za poskytnutí kvalitní první pomoci.
FOTO: Zdeňka
Docela mi to připomnělo moje vlastní zážitky, při kterých tekla krev. 
som v tomto smere amatér...
na skautském táboře jsem si usekl sekerou kus masa z ukazováčku, další rok naštípl prostředníček a trpěl snad 2 měsíce bolestí, protože jsem měl strach z doktora 
