PIŽMONIPři plánování jedné z cest do Laponska projevil můj kamarád touhu spatřit vzácného severského savce - pižmoně severního (
Ovibos moschatus). Tvrdil, že prý se někde ve Skandinávii vyskytuje. Trochu jsme pátrali a zjistili, že jsou v Dovrefjellu – tedy v jednom z nejcennějších národních parků Norska. Už se ale nejedná o původní evropský druh, protože ten byl na začátku minulého století kompletně vyhuben. Noví pižmoni v počtu několika jedinců sem byli z východního Grónska přivezeni někdy v roce 1923. Díky zdejším takřka ideálním životním podmínkám je jejich současný stav již přes dvě stě kusů. A tak není čemu se divit, že se pižmoň, norsky nazývaný „moskus“, stal symbolem tohoto národního parku.
Tak tohle jsme si nemohli nechat uniknout a na plánu trasy přibyla další zastávka.
Když jsme v půlce září (september) dorazili k hranici národního parku, akorát přicházel večer. Před námi byl nádherný panoramatický pohled do rozlehlé na první pohled pusté krajiny. Utábořili jsme se vedle auta až úplně na konci hliněné cesty.
Ráno jsme pak vyzbrojeni dalekohledy a fotoaparáty vyrazili na celodenní výpravu.
Zvlněný terén byl protkán roklemi na jejichž dně tekly říčky s křišťálovou vodou.
V dálce za otevřenými pláněmi vystupovalo skalnaté pohoří s nejvyšším vrcholem Snøhetta (2280m). Strmé svahy byly občas pokryty sněhem.

- V POPŘEDÍ KEŘÍČKY BŘÍZY ZAKRSLÉ
Stromy zde prakticky žádné nebyly, sem tam keře nízkých vrb a jalovců. Jinak všude jen porosty drobné břízy trpasličí (betula nana), která dorůstá do výšky pouhých 25cm. Její žlutooranžové lístky společně červeným odstínem listů brusinek a medvědice lékařské dodávaly sluncem prozářené krajině úžasnou atmosféru.

- PODZIMNÍM MRAZÍKEM ZBARVENÁ MEDVĚDICE LÉKAŘSKÁ
Věděli jsme, že během léta se pižmoni pohybují spíše v menších skupinkách a starší samci zůstávají úplně sami. Pátrali jsme po pláních dalekohledem a ani ne po hodině putování jsme v dálce objevili několik pižmoňů. Opatrně jsme se k nim začali přibližovat. Nakonec jsme z bezpečné vzdálenosti pořídili docela dost snímků.

Z internetu jsme věděli, že své jméno dostalo toto zvíře podle pižma, které samci vyměšují z pachových žláz umístěných nad očima a to si roztírají do srsti nad koleny. Tím pak lákají samice v období páření. V zimě prý vytváří až do stočlenná stáda a stahují se do vyšších poloh, kde není díky silnému větru tak hluboký sníh. Pižmoni jsou zvířata velice odolná proti chladu. Je to díky jejich srsti, která je dokáže ochránit i v nejnižších teplotách. V Severní Americe se dokonce na několika místech pižmoni chovají na vlnu. Jejich vlna se skládá ze dvou vrstev, z vnější delší a vnitřní kratší. Ta vnitřní je velice ceněná. Je totiž silnější a až 8x teplejší než ovčí vlna a také měkčí než kašmír. Jediný problém se srstí prý nastává, pokud se v zimě někdy přes den oteplí a přijde déšť. Pižmoňům pak hrozí, že jejich mokrá srst v noci zmrzne a zvíře pak může i uhynout.

Pižmoň je unikátní svým způsobem obrany proti útočníkům. Na rozdíl od většiny zvířat při napadení neutíká, ale naopak aktivně se brání. Nejsilnější jedinci vytvoří kruh s rohy namířenými ven. Uvnitř se pak skrývají mláďata a slabší jedinci. Tento systém se výborně uplatní při napadení vlky či medvědy. Mají také silně vyvinuté sociální cítění, takže třeba takhle urputně brání i mrtvého člena stáda. Bohužel kruhová obrana absolutně selhává, je–li lovcem člověk se střelnou zbraní. Leckde tak bylo kvůli jednomu zraněnému či zastřelenému kusu vybito celé stádo.
Nejpěknější zážitek však měl kamarád, který návštěvu Dovrefjellu navrhl. Podařilo se mu totiž objevit samici i s mládětem. Lovecká horečka jej vedla stále blíž a blíž. Nakonec se mu podařilo z úkrytu za malou skalkou udělat několik zdařilých snímků.
Věděli jsme i o riziku překročení doporučené bezpečné vzdálenosti 200m. Oni totiž pižmoni, přestože vypadají relativně neškodně, dokážou být poměrně nebezpeční. V případě potřeby jsou totiž schopni uběhnout 60m pod 3 sekundy. Samozřejmě neútočí okamžitě, nejprve projevuje svojí nelibosti různým frkáním a funěním, dalším projevem je hrabání přední nohou a pak už následuje rychlý běh k narušiteli. Tyto signály není radno přehlížet. Stalo se, že následný útok už v nejednom případě skončil smrtí člověka. V našem případě vše proběhlo bez jakýchkoliv nepříjemností.

Na závěr ještě musím přidat vydařenou historku mých přátel.
Tenhle manželský pár před mnoha lety také putoval pohořím Dovrefjell. O výskytu pižmoňů však neměli tehdy ani potuchy. Kamarád se opozdil kvůli fotografováním a jeho žena šla zatím po stezce napřed. Náhoda tomu chtěla, že se potkala s osamělým norským turistou. Ten se s ní snažil hovořit nejprve norsky a pak i anglicky. Když zjistil, že mu kamarádka vůbec nerozumí, vztyčil tedy oba ukazováčky, ruce si přiložil k hlavě a jal se ji takto trkat do břicha. Vy asi tušíte, co tím chtěl říci, ale osamělá česká turistka uprostřed divokých hor, zjevně atakována nenormálním chlapíkem, chytila docela slušnou paniku. Ani jedna z jejích domněnek rozhodně nebyla pozitivní. Naštěstí přišel její manžel, který anglicky trochu uměl. Nakonec se tedy rozcházeli v míru a navíc s informací, že dále v údolí je stádo pižmoňů, ke kterým není radno se příliš přibližovat. Foto: Zdeňka a Warapa