Otužovanie

[opossum]

Aby tělo přestálo intenzivnější proudění krve a produkci potu, musí doplňovat zásoby vody. K tomu, aby se voda nalezla, je třeba vědomé činnosti. Hypotalamus vyšle do mozkové kůry signál, že je třeba hledat vodu, což vnímáme jako žízeň. Tento signál není vydán okamžitě. Senzory v cévách „ochutnávají“ krev a zjišťují tak koncentraci soli v ní. Teprve při ztrátě asi tří procent vody začne být krev tak slaná, že je spuštěn poplach (k tomu dochází i tehdy, jestliže se nadbytečná sůl dostane do těla s potravou). Tato prodleva má praktický význam. Znamená totiž, že lidé nejsou otroky malých změn koncentrací soli v krvi. Protože nejsme nuceni ustavičně pít, můžeme se věnovat i jiným činnostem.
Tělo dokáže snést až pětiprocentní úbytek tekutin. Teprve pak se dostaví příznaky dehydratace, jako například závratě či únava. Již jednoprocentní úbytek však dokáže narušit normální fungování lidského těla. Vzhledem k tomu, že v naší stravě převažují slaná jídla a nehydratující nápoje, jako například káva nebo čaj, je většina z nás chronicky podhydratována – sice v takové míře, kdy ještě tělo nespouští poplach, avšak zároveň v míře, která mírně ovlivňuje naši výkonnost. Jestliže toho vypijeme tolik, aby deficit klesl alespoň na tři procenta, je žízeň uhašena. Problém lze tedy snadno vyřešit, ovšem s výjimkou míst, kde se nedá nalézt žádná voda. Pokud nám chybějí odpovídající zásoby vody, zůstává krev příliš koncentrovaná, a tělo musí tudíž využívat k jejímu ředění vlastních zdrojů. Voda se nalézá v krvi, kde volně teče, a v orgánech, které jsou jí nasáklé jako mokrá školní houba. Aby tělo zvládlo žízeň, přesouvá vodu do krve procesem zvaným osmóza a zároveň ji přitom ždímá z orgánů. Činí tak do té doby, dokud se koncentrace soli v krvi nevrátí do normálu. Osmóza má své vlastní hranice. Z orgánů není možné odebrat tolik vody, aby se staly slanější než krev. Cílem osmózy je naopak to, aby se obě koncentrace vyrovnaly. To znamená, že krev a tkáně budou vysychat a získávat na slanosti stejným tempem, jakým bude naše tělo opouštět voda. Tělo v takovýchto situacích šetří vodou, jak jen může. Ledviny omezí výdej vody a budou odpad vyměšovat s použitím menšího a menšího množství vody. Stále tmavší barva a ustavičně se zmenšující objem moči jsou mnohem přesnějšími indikátory dehydratace než žízeň.
Jestliže do těla žádná voda nepřichází, tělo si musí vystačit s tou, co má. Stanoví si tedy priority. V poušti musí tělo bojovat s horkem, pokračovat v příjmu kyslíku a vytvořit si strategii, jež umožní přežít. Bude tedy přesouvat krev do kůže, plic a mozku na úkor jiných momentálně ne tak důležitých orgánů, jako je žaludek, játra, střeva a svaly. Srdce je postaveno před úkol dodávat více krve do sítě cév, jež se rozšířily pod kůží, a snaží se odvádět z těla teplo, avšak zároveň musí dodávat dostatek krve do mozku a plic. Nezbude mu tedy než pumpovat intenzivněji a rychleji. V hrudi to člověku buší a tep se mu zrychluje. K tomu všemu ještě platí, že sušší krev je hustší, a je tudíž těžší ji hnát cévami. Zvýšená práce vede k produkci většího množstva tepla, což si zase žádá, aby ke kůži přitékalo větší množství krve. Vzniká tak jakýsi začarovaný kruh. Krve však není tolik, aby to mohlo pokrýt stále vzrůstající nároky. Nakonec krev začne chybět všem nejdůležitějším orgánům a tělo zkolabuje následkem vyčerpání z horka.
Pokud člověk putující pouští padne na místo, které je vystaveno přímému slunečnímu žáru, zemře. Pokud se zhroutí do stínu nebo pokud padne v noci, jeho stav se může sám od sebe zlepšit. Stane se tak proto, že tělo náhle nemusí snášet vnější tepelnou zátěž, jejímž zdrojem je slunce. Zároveň si odpočinou kosterní svaly, a tím prudce poklesne vnitřní tepelná zátěž. Je-li člověk ve vzpřímené poloze, nalézá se 70% krve pod úrovní srdce. Jestliže se člověk zhroutí, veškerá krev se nachází v horizontální poloze a srdce ji snáze pumpuje do ostatních částí těla, zejména pak do hlavy. Jestliže se obnoví přítok krve do mozku, může oběť kolapsu znovu ožít. Zhroucení tedy může člověku skutečně zachránit život. Je třeba se ale zhroutit ve správný čas a na správném místě.

[opossum]

Člověk, který je v poušti a nemá termorelugační ochranu, se podobá kusu masa, jež se peče v troubě. Je-li obklopen vzduchem běžně dosahujícím teploty 50 °C, zhroutí se a pak již se jen smaží na písku, kde je teplota o deset až dvacet stupňů vyšší. Prudce se přitom zahřívá. V zoufalé snaze zabránit tomu, aby tělesná teplota stoupla o oněch osudných 5 °C, přestane hypotalamus prostřednictvím svalů kontrolovat proudění krve při povrchu těla. Cévy se tak plně rozšíří, kůže zčervená následkem zvýšeného množství krve, která se hromadí, a začíná proto chybět v životně důležitých orgánech. Tělo začne kolabovat.
Když se orgány přehřívají, zavládne chaos. Žaludek a střeva přestanou trávit, játra přestanou neutralizovat jedovaté vedlejší produkty. Krev neprochází ledvinami, čímž odchází k hromadění toxinů. Svaly jsou zachváceny velkými a prudkými křečemi. Choulostivé reakce s důmyslně zkoordinovaným tempem, jež se odehrávají v mozku, se následkem ustavičně stoupající teploty zrychlují, a mozek a tělo tak zachvacuje stále větší chaos. Hypotalamus ztrácí kontrolu sám nad sebou a nad celým termoregulačním systémem. Vzrůstající vnitřní teplota mění proteiny; buněčné membrány se deformují, stávají se porézními a dovnitř buněk prosakuje sůl. Buňky bobtnají a praskají, jejich obsah exploduje směrem do okolních tkání. To vede k dalšímu bobtnání a praskání, jež nabývá podoby zrychlující se řetězové reakce. Ta se již nedá zastavit a způsobí smrt.

Lidské tělo je vždycky schopno se přizpůsobit. Má-li dostatek času, lze je stimulovat k tomu, aby v něm proběhly obranné změny jakožto reakce na určité extrémní prostředí. Při reakci na patogen zvaný poušť je prioritou odrazit nápor tepla. Během několika dnů začne být pocení snazší a vždy se dostaví brzy poté, co se tělo začne věnovat nějaké fyzické činnosti, a k tomu při nižších venkovních teplotách. Stroj jménem lidské tělo tak bude ochlazován ještě předtím, než se začne přehřívat. Zvýší se rovněž množství potu. Aby se zabránilo velkým ztrátám vzácných minerálů a solí, tělo je z potu stáhne. Pot pak nebude po sobě zanechávat skvrny, a nebude dokonce ani páchnout, protože se z něj stane téměř čistá voda.
Zvýšené pocení vyžaduje vodu, hodně vody. Aby se touto vzácnou látkou šetřilo, začne hypotalamus periodicky aktivovat potní žlázy v jednotlivých částech kůže. Pocení začne mít cyklický charakter. Kdyby se všech tři sta tisíc potních žláz otevřelo naráz, zaplavilo by to povrch kůže vodou. Jestliže navíc vodní kapka steče z těla dřív, než se stačí vypařit, jde o naprosté plýtvání vodou. Aby měla každá uvolněná kapička čas a prostor na to vypařit se, musí se sousední potní žlázy otvírat a zavírat postupně. Jedině tak může mít každá kapka vody, kterou tělo obětuje, co možná největší chladící účinek.
Mozek je životně důležitý orgán a z hlediska ochrany stojí na prvním místě. Člověk v bezvědomí je bezbranný. Pro mozek je důležité, aby si člověk zachovával chladnou hlavu (a to jak obrazně, tak z hlediska fyziologického). Z hlediska odvádění tepla je pro mozek výhodná skutečnost, že je umístěn blízko obličeje, tedy blízko oblasti dobře zásobené krví a vybavené četnými potními žlázami. Za normálních okolností proudí krev z mozku směrem ven, a to do obličeje. Když je však teplota mozku příliš vysoká, směr se obrátí a krev ochlazená v obličeji proudí směrem do mozku. Jde o prioritní cirkulaci krve, která je pro mozek nesmírně cenným zdrojem dodatečného chlazení. Důkazy o tom, že má chlazení lidského mozku přednost, jsou sice rozporuplné, nicméně jde o osvědčený jev u mnoha pouštních savců. Snaží-li se například antilopa uprchnout hyeně, což je situace, jež se vyznačuje stresem a intenzivním dýcháním, posílá většinu své vlhké, vzduchem chlazené krve z nosu zpátky do mozku. Zbytku těla tak dovoluje, aby se přehřívalo, ovšem životně důležité centrum je udržováno v chladu.

[opossum]

Stres signalizuje, že je další přežití jedince ohroženo. Ať už je nebezpečí skutečné, nebo jen domnělé, ať už jste na poušti a nemáte vodu, anebo jste uvízli v dopravní zácpě a hrozí vám, že kvůli tomu přijdete pozdě na schůzku, tělo vylučuje tytéž stresové hormony. Adrenalin způsobuje, že vaše srdce buší rychleji a vy se začínáte potit. Kortizol a katecholaminy aktivizují zásoby glukagonu v játrech a svalech a rychle je přeměňují na glukózu – na cukr, který tělo využívá jako palivo, potřebuje-li rychle dodat energii. Tato energetická exploze vám umožní překonat další písečnou dunu, anebo řvát a bušit do klaksonu auta.
Další reakce na stres jsou mnohem specifičtější a důmyslnější. V reakci na příliš velké horko se tělo mění na molekulární úrovni. Všechny proteiny a všechny buňky mají trojrozměrný tvar, který se při vysokých teplotách deformuje. Jestliže však teplo, kterému jsou proteiny a buňky vystavovány, stoupá postupně, začnou buňky ve všech orgánech tvořit, počínaje teplotou 40 °C, nový typ látek zvaný chaperony, neboli proteiny tepelného šoku. Tyto proteiny se vážou na normální proteiny a brání jejich deformaci. Mohou dokonce vracet deformované proteiny do normálního stavu. Chaperonové proteiny se vytvoří během pouhé hodiny a umožní tělu přestát další zvýšení teploty o 2 °C.
Tyto proteiny se však netvoří jenom při tepelném šoku. Tepelná ochrana totiž není jejich jedinou funkcí. Chaperonové proteiny jsou považovány za univerzální stresové proteiny, protože se vyvíjejí po jakémkoli silném náporu stresu. A jakmile se vytvoří, brání dalšímu stresu. Hladina chaperonových proteinů vzrůstá v reakci na chlad, hlad, nedostatek spánku, toxiny, a dokonce i na intenzivní fyzickou námahu. Tento fakt může být biochemickým vysvětlením toho, proč intenzivní fyzická činnost pomáhá od duševního stresu a proč zocelenější vojáky získáme tak, že odvedence podrobíme při základním výcviku fyzickým útrapám. Chaperonové proteiny se snadno tvoří také při psychologickém stresu, jehož zdrojem může být třeba osamělost nebo strach. Lze tedy konstatovat, že existuje biochemická metoda, jež umožňuje, aby konfrontace se strachem posílila tělo natolik, že dokáže zvítězit i nad tím nejdrsnějším prostředím.
Přežití v poušti závisí nejen na tom, zdali se člověk zbaví co možná největšího množství tepla. Zároveň je totiž třeba minimalizovat jeho produkci. Vytrvalostní trénink posiluje srdce tím způsobem, že k zabezpečení oběhu krve nemusí pumpovat tolik jako srdce netrénované. To usnadňuje práci dýchací soustavě. Vytrvalostní trénink také zvyšuje schopnost jater měnit uloženou energii (glykogen) v palivo (glukózu). Svaly maratonce snáze překonávají vzdálenosti. Výrazně nižší množství celkově spotřebované energie prudce snižuje také produkci tepla, neboť srdce, plíce, játra a svaly jsou čtyři největší výhně v lidském těle. U atletů-vytrvalců převažují svaly typu I, „pomalu se smršťující“ svaly, které se stahují hladce a plynule, a tím šetří energii. Ostatní sportovci (a především pak atleti, kteří se zabývají sporty, jež vyžadují rychlé pohyby plné síly, jako například vzpírání) mají vyšší procento svalů typu II, svalů „rychle se smršťujících“, které spalují palivo mnohem nešetrnějším způsobem.
Oběhu krve rovněž napomáhá svalová činnost v nohách, jež pumpuje krev žilami vzhůru. Tím, lze vysvětlit fakt, proč je v horku nepříjemnější stát než jít a proč za druhé světové vlky byli vojáci trestáni tím způsobem, že museli stát na slunci tak dlouho, dokud neomdleli. Schopnost atleta vydržet v pohybu zvyšuje jeho schopnost čelit horku – v blízkosti kůže totiž při pohybu vzniká vítr. Ono známé „vyklusávání“ po závodě, které předchází tomu, než běžec skutečně zastaví, má za cíl zajistit, že vzduch bude kolem běžcova těla cirkulovat tak dlouho, dokud z těla konvekcí neodejde dostatečné množství tepla. Ale i když se maratonec nepohybuje, má výhody, pokud jde o pasivní odvod tepla z těla. Maratonci mají tenkou tukovou izolační vrstvu a jsou štíhlé postavy, což lze přeložit jako velký povrch těla v poměru k hmotnosti. Málo izolované a nekryté povrchy ztrácejí značné množství tepla prostřednictvím kondukce a vyzařování.

[opossum]

Atleti-vytrvalci mají ve hře ještě jednu kartu. Léta ustavičného, dlouhodobého tréninku kladou nepolevující nároky na udržování tělesné teploty. Ať už je tepelná zátěž produktem svalové činnosti, nebo slunečního záření, adaptace na ni probíhá stejným způsobem. Kromě produkce chaperonových proteinů probíhají v těle atletů dlouhodobé změny v oblasti enzymů, jež regulují tempo biochemických reakcí. Dochází k aktivaci genů, které mění aminokyselinový obsah enzymů, a činí je tak odolnějšími vůči horku a tím schopnějšími udržovat náležité tempo reakcí i při zvýšené tělesné teplotě. Malé molekulární změny nohou mít šokující účinek. Například bakterie zvané hypertermofily, jež velmi dobře snášejí horko, obsahují mnoho proteinů shodných s těmi, které se nalézají v lidském těle. Díky několika změnám v oblasti aminokyselin jsou tyto bakterie schopny pře žít i ve vroucí vodě. Zvýšení tělesné teploty o 5 °C bývá pro většinu lidí smrtelné. Zkušení maratonští běžci však dokážou během závodu relativně bez problémů přestát vzrůst tělesné teploty o více než 4 °C. V tomto ohledu se běžci podobají velbloudům. Během dne stoupne tělesná teplota velblouda o téměř
7 °C. Zvíře si „schovává“ teplo na noc, kdy jej pasivně vydává do chladného vzduchu. Pokud se nějaký tvor vyhne potřebě potit seči zvyšovat přítok krve do kůže, šetří tak vodu a energii a snižuje produkci tepla. Patřičně vytrénovaný maratónský běžec užívá stejnou taktiku, čímž se o krok blíží tomu, aby se z něj mohl stát obyvatel pouště.
Ve snaze přizpůsobit se tomuto extrémnímu prostředí se však pouštní zvířata spoléhají spíš na své chování než na svou fyziologii. Horkem sužovaný hypotalamus savců sice zajišťuje obrannou reakci cév, potních žláz a chaperonových proteinů, ale zároveň dává mozkové kůře signál, aby přešla do útoku a dala popud k chování, které dokáže prudce snížit tepelnou zátěž tím způsobem, že pozmění okolní mikroprostředí. Touto změnou může být rozepnutí oděvu či hledání nebo vytváření úkrytu. Když je takovéto jednání odstartováno našim podvědomím, hovoříme – bez ohledu na složitost reakce – o instinktu. Jestliže ale příslušné signály zasahují též vědomou část mozku, čímž vzniká nepříjemný pocit, že je nám příliš horko, pak jsou živočichové i lidé vedeni vědomou touhou přežít. U biologického druhu přivyklého na vymoženosti moderní techniky může mít chování, jež má zachránit život, prostou podobu rychlého přesunu do klimatizovaného hotelu. V extrémních podmínkách se však vazby na civilizaci rychle zpřetrhávají.
Jakákoli fyzická aktivita spotřebovává energii a vytváří teplo; tuto cenu musí vyvážit nějaký dlouhodobý přínos v oblasti úspory energie a potírání tepla. Přesun do stínu se vyplatí: teplota tak klesne o 10 – 15 °C. Stín však i přesto neposkytuje dostatečnou ochranu, zejména před slunečním zářením, které se odráží od mnohem teplejší suché povrchové vrstvy písku.
Jestliže se dá pouštní zvíře, zejména pak velký savec do pohybu, těžko nachází stín. U velbloudů, jejichž předkové žili v pouštích již před miliony let, se vyvinula přenosná ochrana před sluncem zvaná srst. Tento koberec tvořený jednotlivými chlupy odráží sluneční záření. Přitom zároveň umožňuje, aby chladnější vzduch proudil i pod ním, a nechává rovněž prostor pro vypařování potu. Zvířata, kterým chybí kvalitní ochrana před teplem, jako například hyeny nebo hadi, řeší situaci tak, že se z nich stávají noční tvorové. Bez prostředků umožňujících vidění při nízké intenzitě světla či bez infračervených senzorů by pro člověka bylo putování v noci nebezpečné.
Nedostatek vlhkosti ve vzduchu a písku znamená, že pouště nedokážou po západu slunce udržovat teplo. Teplota zemského povrchu se zde může ve dne a v noci lišit o více než 50 °C. Jednou z nejlepších energetických investic v poušti je vyhrabat si díru do písku. A platí to jak pro zvířata, tak pro člověka. V hloubce asi dva metry pod povrchem poskytuje písek dostatečnou izolaci, aby dokázal udržovat téměř stálou teplotu ve výši 10 – 15 °C. Hrabáči, trakci či ropuchy se v poušti zavrtávají do písku, aby tam spali.
Extrémní teplotní výkyvy, které donutily běžce i ostatní zvířata zalézt pod zem, dokážou také vyprodukovat denní příděl vody, pokud ovšem víte, jak ji nachytat. Vzduch, dokonce i pouštní vzduch, vždycky obsahuje určitou vlhkost. Protože chladný vzduch v sobě nemůže udržet tolik vlhkosti jako vzduch teplý, způsobuje prudký noční pokles teploty to, že se ono málo vody, jež se ve vzduchu nachází, vysráží. Voda zkondenzuje na kamenech či písečném povrchu, načež se v ranním slunci vypaří. Pouštní brouci vědí, jak tuto vodu sbírat. Otočí se čelem k chladnému rannímu větříku a zdvihnou své krovky. Voda, která se na nich zkondenzuje, jim pak steče do ústního otvoru.

[opossum]

Dravá zvířata mají k dispozici enzymy odolné vůči horku. Ty jim umožňují rozložit těla jiných živočichů účinněji, než to dokáže lidský žaludek, a vyměšovat vedlejší produkty s menším obsahem vody, než jaký mají lidské exkrementy. Zvířata, jež obvykle slouží jako kořist, obsahují více tuku a proteinů. Jejich konzumace tedy vyžaduje větší množství energie a uvolňuje se při ní více tepla než při konzumaci rostlin, jež mají naopak charakter lehce stravitelných uhlovodanů. Z toho důvodu mívají lidé, kteří jsou na návštěvě v oblastech s horkým klimatem, menší chuť k jídlu a často pociťují instinktivní odpor k masu a tukům.
Lidé odvedou vydržet dost dlouho bez jídla, a pokud jsou také bez vody, neměli by raději jíst vůbec. I při trávení uhlovodanů se spotřebovává voda a každá potrava obsahuje alespoň trochu některé ze solí, což tělo ještě víc vysušuje. Poutníci ztracení v poušti, kteří se marně snaží dostat z pouště ven, totiž neumírají hlady, ale právě žízní.

Navigace není problémem například pro mořské ptáky, kteří dokážou přeletět celé oceány a drží se přitom linií magnetického pole Země. Ptáci ale nejsou v tomto směru jediní. Orientace nepředstavuje problém ani pro pouštní mravence; jejich fotoreceptory jim umožňují sledovat strukturu polarizovaného světla. Bezmocní lidé však nedokážou vnímat ani magnetismus, ani polarizaci. Pokud nemáme kompas nebo se nevyznáme v hvězdné obloze, nemáme se – jde-li o navigaci na velké vzdálenosti – čeho držet. Ve srovnání se zvířaty je pobyt v poušti pro lidi po fyzické stránce velkou zkouškou; jsou příliš citliví na horko, nedokážou si uchovat dostatek vody, mají omezenou výdrž a nedokážou se naladit na přírodní navigační systém. Na druhou stranu však vlastní úžasnou schopnost učit se pozorováním, ukládat informace a předávat je dalším prostřednictvím jazyka. Znalosti a dovednosti potřebné k přežití učiní svými zvyklostmi. Jinými slovy řečeno: lidé dokážou překonat své handicapy mozkem.
Pouští lidé se naučili napodobovat anatomii jiného velkého pouštního živočicha, který si v poušti počíná mnohem zdatněji (anebo se jí mnohem lépe přizpůsobil). Tímto zvířetem je velbloud. Protože nomádům chybí odpovídající osrstění, celí se zahalují do volných hábitů, zvaných kalabas, které odrážejí světlo, umožňují cirkulaci vzduchu a nechávají prostor pro pocení. Protože se nenarodili s velbloudíma nohama opatřenýma polštářky, jež ve vztahu k horkému písku fungují jako izolace, natahují si nohy pletené vlněné ponožky. Velbloudi mají v nozdrách a nosních kanálech husté chlupy a k tomu dlouhé oční řasy. Díky tomu se jim do nosu, uší a očí nedostává písek. Své nedostatečné ochlupení si lidé vynahrazují tím, že si hlavu zahalují do šátku a mají nechráněnou jen úzkou štěrbinu pro oči. Velbloudí nos má uvnitř velkou dutou komoru, kde se vzduch předtím, než je vydechnut, ochladí, což velbloudovi umožňuje znovu využít vodu, která tímto způsobem zkondenzuje. Tuaregové mají ve spánku přes ústa šátky. Ty zachytávají vlhkost vydechovaného vzduchu a umožňují ji znovu vdechovat.
I přes svoji přizpůsobivost a vynalézavost lidé, kteří trvale žijí v poušti, přece jen značně zaostávají za velbloudem. Některé z jeho fyzických rysů se totiž nedají napodobit. Nomád z nich může těžit tím způsobem, že velblouda domestikuje. Velbloudi nemají konkurenci co do schopnosti překonávat rozsáhlé pouštní oblasti bez vody či přístřeší. Vzdálených oáz mohou nomádi dosáhnout jedině prostřednictvím velbloudů, kteří je tam dopraví. Velbloudi v sobě uchovávají velké množství vody. Za několik hodin dokážou vypít až 200 litrů vody, která se jim neukládá do hrbů či do jiného konkrétního místa – jak se někdy říká dětem – ale rozmístí se po celém jejich těle. Tato voda není dostupná lidem, ovšem umožňuje velbloudovi dlouho putovat a činí z něj mobilní transportér, který se dá ověsit vydlabanými tykvemi s vodou.
Velbloudi představují také přenosné úkryty. Jsou to zvířata velká, avšak s úzkou hrudí. Mají-li na výběr, natočí se do polohy rovnoběžné se slunečními paprsky, aby tak absorbovali minimum slunečního záření. Jsou-li tato zvířata vedena kolmo ke slunečním paprskům, mohou nomádi ustavičně kráčet v jejich širokém stínu. Velbloudí tělo je neseno dlouhýma hubenýma nohama, a nachází se tak několik desítek centimetrů nad zemí. Tento evoluční rys minimalizuje kontakt s vrstvou vzduchu bezprostředně nad pískem, která je ve dne superpřehřátá a v noci superchladá. Teploty ve výšce 180 až 240 cm nad zemí jsou mnohem mírnější. Má-li nomád k dispozici velblouda, na němž ve dne jede a kterého v noci používá jako spací plošinku, má zajištěnou příjemnější cestu.

[opossum]

I přesto však žijí pouštní poutníci či obyvatelé v ustavičném strachu z toho, že zemřou žízní nebo zabloudí. Musí proto plně využít každou výhodu k minimalizaci tohoto rizika, kterou jim mozek dává. Musí maximálně využít své schopnosti plánovat a pamatovat si vzdálenou minulost. Při cestách, kdy je vody nazbyt, mohou sbírat skořápky pštrosích vajec, plnit je vodou a zakopávat při cestě. Vědí totiž, že až tudy příště pojedou a budou zoufale žízniví, mohou jim tyto dopředu rozmístěné skrýše s vodou zachránit život. Voda by však nebyla k ničemu, kdyby se ji nepodařilo najít. Nomádi nedokážou detekovat magnetické pole nebo vnímat polarizované světlo, jako to umějí ptáci či mravenci. Mohou však v poušti vidět stezky, a to pomocí map, které existují jen v jejich mozku. Dokážou rozpoznat drobné orientační body, které předtím neviděli, a ty je dovedou na místa, kde nikdy předtím nebyli. Mají v sobě pokyny od předchozích generací, dokážou sledovat neviditelné cesty, jež zde zanechali předkové.
Jedná se o výhradně lidský způsob adaptace, ačkoli nomádi sdílejí mnohé vzorce chování také s dalšími obyvateli pouště. Některé z těchto shod jsou důsledkem snahy naučit se napodobovat metody, jež k přežití používají zvířata. Značnou část shod však způsobuje společný instinkt, překračující hranice jednotlivých prostředí jsou zvířata i lidé nuceni vytvářet si ke své obraně tytéž strategie. Lidé si však v tomto směru často vedou lépe. Všichni pouštní tvorové hledají vodu ve vysušených vádích. Křováci z pouště Kalahari vědí, že i když jsou kořínky trávy, jež se ve vádí nachází, suché, je třeba je zahrabat do díry v horkém písku, a tímto způsobem z nich získat trochu vlhkosti. Ta se potom dá vysát pomocí dutého kořenu vloženého do díry. Určitá voda se dá dostat i z vádí, jež jsou bez trávy. Vodní proud se zpomaluje v každém zákrutu řečiště, zejména pak na jeho vnější straně. Část z vody, která se v těchto zákrutech hromadí, prosakuje do písku a tam zůstává i dlouho poté, co povrch vyschl. Pokud vykopeme podpovrchový písek při vnější straně zákrutu a pak tam vložíme tkaninu, kterou poté vyždímáme, můžeme získat pár vzácných kapek vody.
Hon za potravou je často v poušti nápad, který také nemusí přinést zisk a může skončit ztrátou. Při honbě za potravou totiž vzniká horko a kořist nám nakonec nemusí poskytnout ani tolik energie, kolik jsme jí při lovu vynaložili. Většina pouštních predátorů omezuje pronásledování kořisti na krátký sprint. Nomádi neběhají vůbec. Kořist chytají tak, že kladou pasti. Své hlavní zásoby masa však mají ustavičně po ruce; cestují totiž s kozami a ovcemi. Ceněným pouštním dezertem jsou datle. Je to dokonalá potravina pro horké počasí: datle totiž obsahují 70% uhlovodanů a zbytek tvoří voda. Zájem o ně proto mají zvířata i lidé. Zvířata, které mají tolik štěstí, že narazí na oázu s datlovými palmami, se jich dosyta najedí a totéž činí lidé, kteří si ještě další přibalí na cestu. A než odejdou, některá ze semínek znovu zasadí, aby měli příště ještě víc štěstí.
Tarbíci a Tuaregové na Sahaře i pouští ropuchy a dobývači opálů v australském vnitrozemí, ti všichni utíkají před horkem pod zem. Tarbík, skákající hlodavec s dlouhýma zadníma nohama a dlouhým ocasem, takzvaně estivuje. Estivace je jakousi převrácenou hibernací, při níž tarbík prospí celé léto v bezpečí pod písečným povrchem. Tuaregové si stavějí domy, jejichž suterén se nachází tři metry pod zemí, a oni se tam mohou uchýlit ve chvílích, kdy je již horko začíná zmáhat. Australské ropuchy unikají před žhnoucím horkem nehostinného vnitrozemí rovněž pod zem. Vodu si uchovávají ve svých měchýřích a pod zemí mohou žít léta. Horníci, kteří v Austrálii odbývají opály, se rovněž zavrtávají pod zem. Svých důlních strojů užívají k vytesávání ohromných jeskyň, kam se se svými rodinami stěhují. Tyto jeskyně mají vlastní zásobování vodou, a někdy dokonce i bazény. Ačkoli teplota nad povrchem může překročit i 50 °C, v podzemních domech je stálá teplota asi 25 °C. Podzemní město, které tito horníci založili, se nazývá Coober Pedy. Jméno mu dali místní domorodci, kteří mu ve svém jazyce říkají kupa piti, což znamená „bílý muž v díře“.

[opossum]

Lidé přežívají většinou tak, že používají svého bystrého mozku k tomu, aby přizpůsobili poušť svému tělu. Existují však náznaky toho, že dokáží rovněž přizpůsobit svá těla poušti, ačkoli se to děje mnohem pomaleji. Horko dokáže tvarovat jednotlivé části lidského těla. Zjevným příkladem, jenž se u savců vyvinul dlouho předtím, než se objevil člověk, je poloha varlat. Protože spermie nedokážou snést teplotu, kterou si teplokrevní živočichové uvnitř svého těla udržují, vyvinul se tenký váček. Nalézá se mimo vlastní tělo a varlata jsou v něm zavěšena. Varlata visící v šourku jsou tak ochlazována prouděním vzduchu a minimálně u čtyřnohých zvířat též chráněna před slunečními paprsky. Lidé však tuto adaptaci narušují tím, že chodí vzpřímeně a oblékají si šaty. Šaty zadržují vyzařované teplo a brání odvodu tepla konvekcí, čímž zvyšují teplotu v šourku. „Civilizovaní“ muži mají ve srovnání s muži, kteří chodí nazí, ve varlatech narušené buněčné vzorce.
Horko rovněž ovlivňuje tělesné tvary. Geometrickým tvarem, který má nejmenší povrch ve vztahu k vnitřní hmotě, je koule; jestliže může vnitřní teplo odcházet pouze povrchem, udrží si právě koule teplo nejdéle. Tento tvar dobře slouží Eskymákům, kteří mívají pěkně zakulacená těla. Pouštním obyvatelům lépe slouží válcovitý nebo hranatý tvar, neboť skýtá větší povrch potřebný pro ochlazování. Obyvatelé afrických plání, jako jsou Masajové nebo lidé kmene Samburu, kteří se vyvinuli v horkém a suchém klimatu, jsou vysocí, s dlouhýma rukama a nohama. Aby z nich teplo ještě lépe odcházelo, mají pod kůží jen tenkou izolační tukovou vrstvu.
Dlouhá a hubená postava sice napomáhá odchodu tepla, ale jestliže člověk nemá kde ukládat tuk, jde v nehostinné divočině – ať už se jedná o pustinu písečnou, či vodní – o nebezpečný tvar těla. Schopnost Polynésanů ukládat tuk umožňovala tomuto etniku přežívat dlouhé a nejisté cesty po moři. Pouštní nomádi by takovouto pojistku dokázali jistě také využít. Kdyby byl jejich tuk soustředěn na jednom místě, a ne rovnoměrně rozprostřen, představoval by dobře dostupný energetický zdroj, ale zároveň by měl minimální izolační účinek. Velbloudi popisovanou myšlenku uskutečnili tak, že se u nich nevyvinuly jen hubené nohy, jež usnadňují odvod tepla, ale také hrby, kde si ukládají tělesný tuk. Dlouhonozí Hotentoti z jižní Afriky jsou rovněž schopni ukládat si velké množství tuku v hýždích. Skon nerovnoměrně ukládat tuk zůstává mezi lidmi značně rozšířený. Ve shodě s požadavky termoregulace neobsahují válcovité části, jež umožňují značnou výměnu tepla, tedy hlava, krk, ruce a spodní část nohou, prakticky žádný tuk. Podstatná část tuku se soustředí do oblasti hýždí, stehen a břicha, což po celém světě tolik rozčiluje lidi, kteří si hlídají svou váhu.
Kromě polohy některých částí těla a přeměně tělesných tvarů má teplo slovo i při výběru barvy kůže. Tmavá kůže byla pro obyvatele střední Afriky vždy výhodou, protože obsahuje více melaninu, pigmentu, který odráží silné ultrafialové záření rovníkového slunce. Svému nositeli poskytuje ochranu před spálením a rakovinou kůže. Tmavší pigmenty však zadržují horko. V tropických oblastech, kde je hodně vody, neutralizuje takto zvýšenou tepelnou zátěž zvýšené pocení. Avšak u lidí, kteří žijí ve vyprahlých oblastech, je výhoda ochrany před ultrafialovým zářením vyvážena nevýhodou. Lidé s tmavou barvou kůže totiž potřebují pro udržení optimální tělesné teploty větší množství vody. Světlá kůže odráží více tepla a snižuje nároky na vodu, ale zároveň vpouští do těla více záření. Evoluce tedy tento problém zjevně ještě nevyřešila; v pouštích najdeme lidi s jakoukoli barvou kůže. Ideálním pigmentem by byl takový, který blokuje ultrafialové záření, ale zároveň umožňuje odvod tepla. Nyní, když lidé vynalezli oblečení, začíná být zbarvení kůže z evolučního hlediska nepodstatné. Je snazší a rychlejší vyměnit šaty namísto kůže a účinné to může být naprosto stejně. Přirozený výběr jakožto hnací síla adaptace se v tomto směru od evoluce oddělí a evoluční zdokonalování se v této oblasti zastaví.
Na lidských bytostech se stále pracuje, pořád nejsou zcela adaptovány na rozmanitá prostředí, do nichž se odvažují vstupovat. Mnohdy však i zde dokážou přežít díky kombinaci zvířecích instinktů a inteligence – jejich vlastní inteligence i inteligence plynoucí z jejich civilizace – a takto překonat své fyzické nedostatky. Přesto tu však zůstává otázka, jak velkou nepřízeň okolního prostředí dokáže člověk vytržený ze svého domovského prostředí a odpojený od své kultury překonat?

[opossum]

a ešte k chladu:
Kenneth Kamler - Doktor v extrémních podmínkách
Asi deset hodin chodil nosič s mokrýma nohama v teplotách pod bodem mrazu a ve sněhové vánici. Přesto však byly jeho nohy teplé. Došlo mi, že Šerpa využívá primitivního, leč pečlivě uzpůsobeného reflexu k záchraně končetin, nazývaného “lovecký reflex“, s nímž se setkáváme u teplokrevných živočichů. Dobře je však rozvinut zejména u těch živočichů, jejichž končetiny se pravidelně dostávají do kontaktu se studenou vodou, jako jsou třeba brodiví ptáci v Arktidě nebo rybáři v Novém Skotsku. První reakcí těla na kontakt rukou či nohou s chladnou vodou je omezit průtok krve těmito končetinami, aby se tak zabránilo prudkým ztrátám tepla. Jestliže živočich nebo člověk nemůže nebo nechce o postiženou část těla přijít, a ona i nadále studí, cévy v ní se znovu rozšíří, jako kdyby tělo dospělo k závěru, že ztratit o trochu víc tepla je lepší než ztratit ruku nebo nohu. S dalším působením chladu se začnou střídat chvíle, kdy jsou cévy rozšířené, s okamžiky, kdy jsou stažené, čímž je končetina přerušovaně zásobována krví. Jde o jakýsi kompromis mezi snahou zachovat teplo a snahou zachovat končetinu. Jestliže ale nízká teplota přetrvává a hypotalamus vycítí, že je ohrožena celková tělesná teplota, vyšle signál, aby cévy zůstaly stažené, a tak v podstatě obětuje končetinu a nechá ji zmrznout.

[Snypo]

Myslím, že na fóre je lepšie riešiť vlastné skúsenosti, ak keď teórie nieje nikdy dosť... Nabudúce je vhodnejšie použiť odkaz na dlhšie texty, prípadne vložiť textový súbor do príspevku, podľa môjho názoru.

Kde je vôľa / viera, tam je cesta https://cz.sputniknews.com/video/201901 ... ani-video/