DEN TŘETÍ:
Jsem na dovolené tak si budu dovolovat.
V restauraci právě otvírali ,bylo osm ráno, zavonělo čerstvé pečivo,párky a ranní čaj, já měl sbaleno a říkám si taková snídaně to by byl luxus…
A taky že jó…
Vídeňské párečky, hořčice, chleba, kyselé okurky a černý sladký čaj jako třešnička na pomyslném dortu a energie na další cestu.
Číšník mě poskytl pár důležitých rad a informací, které mi zhatily plány další cesty.
Před samým plánováním mě WILLY oslovil s tím jakou trasu použít a kde se nacházejí
krásná místa jakožto náplasti na duši.
Willymu jsem za to moc rád,ale projít to musím příště.
Pánové strážci NP a záchranáři měli zrovna cvičení a všechny myslivecké cestičky se jimi jen hemžily jako mravenci v mraveništi.
Nechtěl jsem riskovat pokutu nebo problémy, přehodnotil situaci a už mě boty táhly dolů asfaltkou na ovčárnu (nenávidím klesání po asfaltu) kde se nademnou tyčily Petrovy kameny (1446m.n.m.).
Po včerejším „málem kolapsu“ to byla výzva, dlouho jsem stál pod směrovkami, dlouho uvažoval, celých 15sekund mě to trvalo .
Pak jen škodolibý úsměv, heslo ŽIJU JENOM JEDNOU a zmizel jsem v oblaku prachu vzhůru nahoru…
Opět nádherná panoramata všude kolem mne, Petrovy kameny a za nimi Praděd a před nimi moje tvrdohlavá ale usměvavá maličkost.
Cestička po vrcholech Vysoká hole (1464m.n.m.), Velký máj,Jelení hřbet až na Jelení studánku (1311m.n.m.) šla jako po másle, dá se říct že jsem ji přešel ani nevím kdy.
Jelení studánka skýtala občerstvení v podobě křišťálově čisté a studené vody.
Poseděl a něco snědl, avšak nemůže být pořád posvícení.
Při zvedání se na nohy s batohem vypovědělo službu mé levé koleno a já seděl opět na zadku, tentokrát však mimo lavičku na zemi.
Opět přehodnocování situace, plánování trasy, výpočet kilometrů, zvážení zdravotního stavu a v před.
Spouštěl jsem se lesem na bývalou vyhořelou chatu Alfrédku (1081m.n.m.), nyní je zde prozatímní bufet a nějaké posezení.
Koleno dělalo problémy a já byl nucen odpočívat. Však čas jsem trávil pozorováním pilných mravenců, ptáků a brouků.
Minul jsem mravenčí sedlo,junačku, bývalou loveckou chatu, medvědí skály.
Cestou jsem potkal uřícený mladý pár který svou řečí přehlušoval zvuky motorových pil ozývajících se z údolí.
Prohodili jsme pár slov o cestě a poradili mě ať se spustím kolem bývalé lanovky dolů na Alfrédku,neboť cestou je polom, pracují tam těžaři a cesta je velice špatně schůdná.
Poděkoval jsem, rozloučili jsme se a já učinil jak poradili.
Po chvíli se přede mnou vynořil pás pokáceného lesa- bývalá lanovka- a pod ní byla vidět střecha bufetu.
O nějakých pár minut později byl můj bágl s mou úlevou na zemi a já na lavičce s Radegastem v ruce.
Následovalo občerstvení, jak jinak než přehodnocení situace a vzniklých problémů.
Ač nerad byl jsem nucen dojít co největší kus cesty co možná nejblíže k lidským obydlím, protože to nevypadalo že si koleno svou stávku rozmyslí.
Cestou opět výhledy, rostlinky, veverka a na hranici 1000m.n.m. a jižním svahu první letošní borůvky, medvědí skály a můj kulhavý krok směrem ke Škaredé jedli (725m.n.m.)
U škaredé jedle došla situace až tak daleko že jsem byl poprvé donucen využít obsah lékárničky a koleno stáhnout obinadlem,škoda,že mě to nenapadlo o něco dříve.
Následoval odpočinek, rozhovor s kolem jedoucím cyklistou, otupením bolesti záložní whisky a rozjímáním nad nesmrtelností brouka.
Dokulhal jsem až na rozcestník (cca2km) kde mne zaujal nápis ORIENTKA.
Mé kroky směřovaly jak ukazatel kázal.
Jednalo se o rekreační středisko kde se nacházela i lezecká stěna, pergola s krbem, trampolína a jiné vyžití.
Po vysvětlení situace paní servírce , přivolala paní provozní, která mě dovolila kdekoliv v areálu přespat do následujícího dne.
Dal jsem si několik tlumičů bolesti, povečeřel ze svých zásob, podělil se o salám s němou tváří a vydal se spinkat do svého provizorního hamaku.
Shrnutí dne třetího, v nohách tisíc mil, defekt kolena , ale úsměv na rtu…
Za sebou 17km z Barborky na Žďárský potok.
Na samotě je nejhorší vydržet sám se sebou...